Volání svobody: 1. kapitola

29. ledna 2013 v 16:15 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

Posouvám peřinu výš k otcově hlavě. Celý se třese a po čele mu stéká kapka potu. Chvíli si ho jenom prohlížím a musím posoudit, že vypadá ještě hůř, než včera. Alespoň, že spí. Včera kvůli křečím nemohl ani to a já zůstal celou noc vzhůru.
Seskakuju z půdy a ocitám se rovnou k malé kuchyni. Takhle vypadá náš dům, teda něco v tom smyslu. Pouze dvě místnosti, půdu jsme museli nedávno přidělat, protože se otcův stav stále zhoršoval. Žije nás zde sedm. Já, můj otec, jeho nejlepší přítel Deonte, který má dvě dcery a dva syny. Můj otec i Deonte přišli při Velké kolonizaci o své manželky. Bývali by vzali i Karli, Deonteovu starší dceru, a Naerys, mladší dceru, kdyby nebyly ještě dětmi.


Velká kolonizace… dvě slova, při kterých se každému obyvateli naší země vybaví krveprolití. Masakr, při kterém pozemšťani zabíjeli hlavně ženy a dívky starší osmnáct let.
Z hlavy si vyklepávám vzpomínky, protože tady není čas myslet na minulost. Pokud budete vzpomínat dlouho, minulost vás dožene k šílenství. Žádná rodina v tomto kraji není úplná. V každé chybí nějaký člen zabitý při kolonizaci.
"Jak je mu?" stará se Deonte a pokládá na stůl mísu s trochou bramborové kaše.
"Pořád stejně, né-li hůř," odpovídám trpce a pohledem propaluju starý dřevěný stůl. Celý dům je potemnělý, slunce ještě nevyšlo a světlo svíčky, která hoří na stole neposkytuje ani zdaleka tolik světla, jako krb. Ale ten používáme jen v zimě.
"Joelli, tohle dlouho nepůjde."
"Zvládnu to!" zatínám ruce v pěst.
"Jak dlouho ještě? Jak dlouho vydržíš pracovat za dva?"
"Tak dlouho, jak bude potřeba. Nedovolím jim, aby ho zabili jenom proto, že je nemocný. A navíc… uzdraví se." Deonte na mě upírá své laskavé hnědé oči. Nemyslí si, že by to otec mohl zvládnout. Jenomže on musí.
Musí žít!
Jedno ale tomu muži musím přiznat. Skutečně mám dost. Všechny práce musím zvládat za dva, aby nepřišli na to, že někdo zůstává doma. Kdyby to zjistili, vyvedli by otce před dům a bez milosti ho zabili. Lidé z vesnice jsou na sebe hodní a snaží se mého otce krýt, tím, že mi občas pomůžou, ale každý má svojí práce dost. A navíc mají strach. Za těch deset let doslova nasákli strachem z toho, co se může stát, když neposlechnou. Nikdo si nemůže dovolit dlouho pomáhat synovi nemocného starce, když sotva stíhají.
Můj otec je nemocný už dva týdny. Dva týdny se snažím zachránit jeho život. Zatím se mi to daří. A když jsem to vydržel dva týdny, vydržím to i další týden!
Našim pánům je jedno, kdo práci udělá. Hlavně musí být splněno vše, co po nás chtějí za určitý čas.
"Zvládnu to," opakuju mu a on se s lehkým přikývnutím obrací ke stolu. Já přecházím do druhého pokoje, kde všichni spíme. Není tu moc místa a soukromí je luxus, který si nemůžeme dovolit. Přecházím k místu, kde spím já, odtrhuju deku a hledím na dřevěnou podlahu. Odendávám malé dřevěné prkno a zpod něj vytahuju bochník chleba. Je už sice ztvrdlý, ale poslouží. Prkno zasouvám zpátky na místo a vracím se do kuchyně. Bochník pokládám na stůl a na mě se upírá pět párů očí.
"Joelli, kde si to vzal?" vydechuje nevěřícně Karli.
"To je jedno," kroutím hlavou.

"Ukradl si to?!" ptá se tichým, ale výhrůžným hlasem Deonte. Probodává mě pohledem, ale já mu ho jenom oplácím. Ostatní napjatě čekají, jestli potvrdím krádež, která se zde mimochodem trestá smrtí, nebo řeknu něco jiného. Ale co?
"Ne," odpovídám prostě. Deonte mě zkoumá pohledem, ale já neuhýbám. Nakonec se odvrací a uznale přikyvuje.
"Dobře." Deonte chléb půlí a jednu půlku rozdává. Druhou schovává do malého šuplíku. "Musíme zase do lesa, na panství mají málo dřeva." Mychel, Doentův starší syn, se zaráží se soustem u úst.
"Už měsíc pořád děláme v lese. Za chvíli tu nic nebude," prohlašuje znechuceně.
"To ale není naše starost," odbývá ho Deonte. Chce ale svého syna a nás ostatní chránit Kdyby nesprávné uši slyšely, že Mychel řekl něco, co by mohlo vyznít jako vzpoura, nezabili by jenom jeho, ale i nás všechny.
Mychel se ušklíbá a pohled upírá před sebe. Při Velké kolonizaci mu bylo třináct let. Přežil jenom proto, že spadl do vody a tam našel malou jeskyni, kde přečkal tu nejhorší vlnu zabíjení.
"Prostě uděláme, co po nás chtějí," dokončuje Deonte. Karli a Naerys se odcházejí převléct do svých služebních šatů. Dívky z vesnice chodí na panství, kde dělají služky našim pánům. Uklízejí, vaří, jsou jim vždy po ruce, když něco potřebují. Naši pánové jimi ale pohrdají, takže nikdo nemá strach o to, že by po nich mohli chtít i něco víc.
Za svítání, kolem páté hodiny ranní, odcházíme do lesa. Já, Deonte, Mychel a Petyr- mladší Deontův syn. Tomu je jen jenom jedenáct let, ale i on musí pomáhat.
"Dneska sem nahnali snad všechny," šeptá Mychel, když si také všímá, že do lesa nemíříme jenom my, ale skoro všichni muži a chlapci z vesnice. "Já ti říkám, tohle není normální."
"Pst!" syčím na něj. "Prostě… to neřeš."
"Jenom nás vykořisťují. Jsme taky lidi, zaslouži-" Mychel padá na zem. Ne proto, že by upadl, ale někdo ho praštil zezadu. Jistě, příslušník hlídačů. Ti nás hlídají při práci, nebo alespoň předstírají, že hlídají. Většinou se jdou ožrat, a když se nic zvláštního při práci nestane, nechávají nás být.
Teď se nad Mychelem jeden z hlídačů sklání a nakopává ho do žeber.
"Nejsi nic, jasný?! Možná tak špína pod mýma nohama!" vrčí hlídač a znovu ho nakopává. S tímhle odchází a já pomáhám Mychelovi na nohy. Hřebem ruky si utírá krev, která mu vytéká z nosu.
"Tohle už nikdy neříkej," varuju ho. "Nemůžeme zvládat práci i za tebe, tak tak stíháme za mého otce." Mluvím tak potichu, aby mě slyšel jenom on. Mychel je sice o čtyři roky starší než já, ale někdy se chová na patnáct. Hlavně co se týče řečí o našich pánech, vykořisťování a otrocké práce. Neumí si přiznat, že je to prostě tak, jak to je. Všichni, co se kdy pokoušeli tenhle… systém změnit, jsou mrtví. Byli označení za zrádce a mluvit o nich je přísně zakázané.
Úkol je snadný. Kácet stromy, uřezávat větve, štípat je na polena do krbů našich pánů. Ale…
"Dva stromy na jednoho," cedím skrz zuby, když padá k zemi první. Takže na mě jsou čtyři. To nemůžu zvládnout. Nemůžu zvládnout ani ty svoje dva. Občas nám pánové dají mnohem víc práce, než jsme schopni splnit. Tresty za nesplnění jsou mnohdy dost bolestivé, ale jim to dělá radost. Baví se naším utrpením.
A dneska to vypadá, že se chtějí bavit.
Kolem poledne už mám puchýře na rukách rozedrané do krve. A to jsem porazil jeden strom a na polena naštípal desetinu kmene. Ostatní tady jsou na tom stejně. Tohle prostě není možné zvládnout, ne s našimi sekyrami a pilami.
Naštvaně sekám do stromu do stromu. Podruhé se ale strefuju do špatného místa, do suku, a sekyra mi vylétává z ruky a zarývá se do země. Já si sedám a upírám se o spadlý kmen.
Konečně zaznívá hlasitý gong. To znamená hodinovou pauzu.
Zakláním hlavu a prohlížím si sluneční paprsky procházející skrz větve stromů. Končí jaro, teploty se drží kolem pětadvaceti stupňů. Dvě nejhorší období tady je právě léto a zima. To zde umírá nejvíce lidí, protože buď je moc horko, nebo moc zima. A starší lidé a malé děti tohle snášení ztěžka.
"Dneska na něj nepřijdou," ozývá se mi za zády známý hlas. Ani se nemusím otáčet a poznávám hlas otcova nejlepšího přítele. Deonte si sedá vedle mě. Je o něco málo starší, než můj otec, ale oproti mému otci působí jako mladíček.
"Máš pravdu. Dneska to bude mnohem horší."
"Nejspíš ano. Nikdo nemůže splnit svůj díl práce. Mám strach." Když se pánové rozhodnout takhle nás trápit, znamená to jediné. Bude se umírat. Ale jak, to nikdo neví. Minulý rok prostě náhodně vybrali šest lidí a ty před zraky všech popravili. Před třemi roky proti sobě poštvali dva bratry a dívali si, jak jeden zabíjí druhého. Přeživšího obvinili z bratrovraždy a též ho zabili.
Deonte není muž, který by upřednostňoval sebe před svou rodinou. Má strach o své blízké, ne o sebe.
"Karli a Naerys jsou v bezpečí. Nikdy si nevybírají holky, je jich málo." To je pravda, při Velké kolonizaci zemřelo pětkrát víc žen, než mužů.
"Já vím. Ale pořád je tu Mychel, Petyr a ty." Pamatuju si, že asi před pěti lety zavřeli dvě děti přibližně v Petyrově věku do žaláře a nechali je tam. Bez vody, bez jídla. Ať si poradí. Pánové čekali boj na život a na smrt, ale obě děti zemřely hladem dřív, než vůbec stihly začít bojovat. To pány pobouřilo a nechali vyvraždit obě rodiny mrtvých dětí.
Je to až moc kruté, ale je to realita. Něco takového se děje jednou za rok, za dva. Buď máte štěstí, nebo ne. To, co pánové provádějí je jen jistý způsob, jak nám dokázat jejich nadřazenost. Že my nejsme nic. Že když oni teď ovládají naši zemi, jsou teď bohové a můžou ničit lidské životy.
"Jaké to tady bylo?" ozývám se z ničeho nic.
"Hm?"

"Před kolonizací."
"Krásné. Každý člověk si mohl dělat, co chce. Děti chodily do školy ráno, jejich rodiče do práce. Vyráželi společně na výlety, scházeli se s ostatními rodinami. Nikdo nikomu nebyl nadřazený. Nikdo nemohl zabít nevinného člověka, aniž by ho stihl trest. Lidé z vesnice byli skvělý. Pekař dával zelináři chleba, zelinář jemu zeleninu. Ani jsme nepotřebovali peníze. Jenomže žádný ráj netrvá věčně. A taky že ten náš skončil." Bylo mi devět v době, když sem přišli kolonizátoři. Nevím, jaké to tady bylo, protože jsem to bral jako samozřejmost. V hlavě mi sice utkvělo pár vzpomínek, ale nevybavuju si moc detailů.
"Mychel odvedl Petyra?"
"Ano." I když žijeme, jak žijeme, děti dál chodí do školy. Po zaznění gongu mají půl hodiny na to, aby dorazily do malé školy, kde se pak tři hodiny učí číst, psát, počítat, obsluhovat pány, základům fyziky a chemie, zeměpisu a dějin. Před deseti lety se povinně do školy chodilo od sedmi let do patnácti. Teď se chodí od deseti do patnácti. Pánové mají za to, že v sedmi jsou děti ještě moc hloupé na to, aby něco chápaly, a že budou mnohem užitečnější někde na poli. "O Mychela se bojím nejvíc z vás."
"Proč?"
"Pořád říká věci, které by nahlas říkat neměl. Dneska unikl, ale jednou mu štěstí přát nebude. Zabijí jeho, mě, tebe, děvčata… musí přestat myslet na to, jak," Deonte se rozhlíží, nikdo kolem není. Ale i tak mluví mnohem tišeji. "Jak se vzbouřit."
"Já vím," zvedám se a oprašuju ze sebe jehličí a hlínu. Beru znovu sekyru do ruky. Na dotek mě puchýře bolí, ale to je maličkost v porovnání s tím, co nejspíš dnes čeká nějakého vesničana.
I když máme pauzu, pouštím se do práce a Deonte se ke mně přidává. Pobroukává si nějakou veselou písničku a nevypadá, že by měl strach, že se mu něco stane. Všechny písně, až na hymnu naší země, oslavující kolonizátory, jsou zakázané.
Musím se usmát. Tenhle chlapík je vždy tak klidný a beze strachu dělá věci, které by jiní neudělali ani s jistotou, že se jim nic nestane. A vždy mu všechno prochází. Už mnohokrát mu šlo o krk, ale vždy z problému hladce vybruslí.
Jakmile se nám do uší dostává klapot koní, Deonte utichá a oba přestáváme štípat dřevo. Kousek od lesa na prašné cestě zastavuje kočár tažený koňmi. Nechápu, na co si zdejší pánové hrají, když na druhé straně země mají auta, počítače, stroje, které vám odstraní rakovinu během pěti minut.
Tahle země, spíš planeta, je rozdělená na dvě poloviny. Na jedné se žije, jako v devatenáctém století. Žádné vymoženosti, elektřina nebo motory. Na té druhé… tam si žijí jako v polovině jednadvacátého století. Na té druhé straně jsem nikdy nebyl, vše znám jen z vyprávění.
Z kočáru vystupuje honosně oblečený mladík, možná mladší než já. Na sobě má nechutně blyštivou červenou košili, bílé kalhoty, nablýskané černé boty a přes ramena má hozený bílo-červený kabát. Co oni neudělají proto, aby vypadali bohatě. Má na sobě několik vrstev oblečení a mě je horko jenom v rozepnuté košili a krátkých kalhotech. On se musí vařit, ale proč ne, když vypadá bohatě?
Asi bych se měl zmínit, proč tu jsou koně a věci tak typické pro Zemi, jako třeba bramborová kaše. Odpověď je snadná- kolonizace. Pozemšťané se báli všeho nového, takže většina našich zvířat je zavřených v laboratořích, kde je zkoumají. Samozřejmě se jim nepovedlo zbavit se všech zvířat a rostlin, co tu byly 'doma', ale jakmile je něco větší než pes, nebo kvete víc, jak ibišek, je s tím amen...
"Hej, ty!" volá mladík docela silným hlasem a ukazuje na mě. "Pojď sem." Vrhám po Deonteovi vážný pohled a zasekávám sekyru hluboko do dřeva. Tenhle se chce asi taky pobavit, a jako hračku si vybral mně.
Přicházím až k němu a klekám si na koleno. Pohled mám zarytý hluboko v zemi a musím potlačovat nutkání podívat se tomu mladému zbohatlíkovi do očí.
"Postav se," nařizuje. S trochou nedůvěry se zvedám a pohlížím mu zpříma do očí. On hrabe v kapse a snaží se v ní něco najít. Pak vytahuje jeden stříbrňák a hází ho kousek ode mě. Takové triky ale už znám. Čeká, že po něm skočím jako slepice po flusu, já se ovšem ani nehnu. "Ukaž ruce!" Obracím k němu dlaně a on očima spočívá na mých zakrvácených rukách. Na tváři se mu objevuje lehký úsměv. Jenom koutkem mysli vnímám jeho osobního strážce, který je připravený se na mě vrhnout kdykoli, kdy dá pán rozkaz. "Seber to." Beze slov se ohýbám a beru minci do ruky tak, abych jí nezašpinil krví. Tenhle trik je taky starý.
"Pane?" podávám mu jí, on si ji ode mě bere a znovu ji zahazuje. Zatínám zuby a znovu mu ji podávám bez jediné skvrny. On ji ale opět zahazuje a já už vidím, že začíná být naštvaný. Když se pro minci ohýbám, bloudím pohledem k Deontovi a on smutně kroutí hlavou.
Má pravdu. Nesmím ho naštvat, mohlo by to mít strašné následky.
Znovu minci mladíkovi podávám, tentokrát silně našpiněnou. Začíná se spokojeně usmívat.
"Ušpinil si ji," říká medovým hlasem.
"Omlouvám se."
"Alespoň máš vychování, ne jako zbytek toho otravného hmyzu," praví povzneseně, nejspíš spokojený. Jeho spokojená tvář se ale z vteřiny na vteřinu mění a v jeho očích se blýská zákeřnost. "Deset ran holí, Eugusi!" Z kočáru vyskakuje jeho osobní stráž, povaluje mě tváří k zemi a přetahují mě něčím dřevěným přes záda. První rána je vždycky ta nejhorší, takže se mi trochu zatemňuje před očima, ale při dalších už jsem schopný vnímat. A všímám si i špinavé mince, která padá ho hlíny. Schválně se pokouším kopat nohama, abych na ní naházel nějakou hlínu a schoval ji tak.
Když mě přetahují po třinácté, nechávají mě ležet a se smíchem naskakují do kočáru a ujíždí. Deonte je u mě v okamžiku, kdy jsou pryč, a pomáhá mi na nohy. Já se šklebím bolestí, protože mám pocit, že mi přes záda přejela žehlička. Všechno pálí a bodá, ale žiju. Což je úspěch ze setkání s takovým náfukou.
Deonte mě odvádí k malému potoku, který protéká lesem. Tam mi sundává košili a já se namáčím do studené vody. Všímám si, že košile je zezadu roztrhaná a nasáklá krví.
Že hůl…
"Promiň," špitá Deonte, když mi omývá krev ze z ran.
"Za co?"
"Jenom jsem se díval…"
"Kdyby ses mi pokusil pomoct, zabili by tě," přerušuju ho.
"Třeba ne." Já na projev jiného názoru jenom kroutím hlavou, ale do krku mi vjíždí ostrá bolest. Vždycky mi vtloukali do hlavy, že když budu svědkem něčeho takového, mám jenom zatnout zuby a přemoct touho po pomáhání. Když se někdo snaží pomoct, většinou to dopadá tak, že nejdřív zmrzačí oběť i pomáhajícího, a nakonec oba zabijí, nebo je jenom tak nechají na místě, kde stejně většinou umírají na následky zranění.
"A třeba jo. Co by pak dělala tvoje děti?" Já jsem jediné dítě v domě, ehm… v té naší chatrči, které není Deonteovo.
"Jednou to stejně přijde. Já ani tvůj otec tu nebudeme věčně, Joelli. Pak to bude na tobě a Mychelovi."
"Pokud se nějakého pak dožiju," křením se.
"Takhle nemluv." Konec pauzy označují dvě rány gongu za sebou a do deseti minut se znovu pracuje. Tentokrát ale ne každý za sebe, ale všichni dělají na jednom stromě. Tímhle tempem zvládáme patnáct stromů rozsekat na malá polena a dalších pět začít. Fungují tu tři skupiny po dvaceti mužích, takže to je dost slušné skóre. Já sedím na kmeni a sekám vsedě polena na třísky. Ty se jim budou taky hodit a alespoň si nepřipadám jako nepotřebný. Takové zátahy našich pánů jsou vcelku běžné a člověk se nad tím nijak nepozastavuje. Ne, když se nestal obětí téhle 'zábavy'. A je stejně nezajímá, kolik lidí zmrzačí, nebo zabijí. Všechno bude v normálu, pokud splníme zadanou práci.
Ovšem dnes ji nesplníme ani z poloviny…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 passerby | Web | 26. března 2013 v 17:21 | Reagovat

Pěkné umíš dobře psát , jen tak dál :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.