Volání svobody: 4. kapitola 2/2

30. ledna 2013 v 7:07 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

A i tak se Daeronovi podařilo nějak je obelstít, protože on a Petyr tu nejsou.
Mychela i Deonteho vojáci rychle dávají do klidu. A to tak, že se zbraněmi u hlavy musejí přihlížet smrti své rodiny. Oba dál vzdorují, snaží se dát jasně najevo, že tohle je moc.
Naerys začíná znovu plakat a já ji hladím po vlasech.


Dívám se rovnou na Karli. Zachytávám zoufalý pohled jejích očí a ona lehce kroutí hlavou.
Pak se ozývá výstřel. Já se odvracím a tisknu k sobě víc Naerys. Znovu se o ni pokouší pláč naprosto zlomeného člověka.
Lidé rychle odcházejí. Viděli zemřít člověka, který udělal něco, co neměl, a tak se raději rychle balí. Nechtějí s tím mít co dočinění.
Já sleduji, jak vojáci chvíli čekají, než se jim uvolní cesta. Pak také odcházejí. Jako by právě nevzali život mladé dívce, která ve skutečnosti nic neudělala. Nemohla.
"Už… už je… konec?" ptá se plačtivě Naerys a já ji pořád držím v náruči.
"Ano. Už ji nic nebolí." Z náměstí odcházíme mezi posledními. Rád bych byl u toho, až ji Deonte a Mychel budou pohřbívat, ale chtějí, abych se postaral o Petyra a Naerys. Potřebují mě. Oni mě taky drželi, když zabili mého otce. Teď já musím podržet je a to tak, že se jim nebudu plést pod nohy.
Říká se, že největší bolest je, když rodič vidí umírat svoje dítě.
Když se Deonte vrací, je jako někdo bez duše. Jenom jako prázdná schránka. Oči má až děsivě prázdné. Mychel alespoň plakal. Jde to na něm vidět. Ale Deonte ne. On je tak zničený, že to nedokáže.
Naše chatrč se ponořuje do takového smutku, jaký jsem v životě necítil. Nikdy. Zdá se, jako by všechna naděje na lepší svět zmizela. Zničili ji ve stejnou chvíli, kdy Karli padla mrtvá na dřevěnou podlahu pódia.
Naerys pláče ještě dlouho do noci, ale nakonec vyčerpáním usíná. Přenáším jí do jejího pokoje a opatrně ukládám do postele. Další ráno si bude přát, aby byl všechno jen špatný sen.
Jsem utahaný a chci zapomenout na to, co se dneska odehrálo. Co se odehrálo za poslední měsíc. Chci zapomenout na pocit prázdnoty, který mě pevně objímá a za žádnou cenu nechce pustit.
Daeron je jako vždy u rybníka. Brousí si o kámen nůž, další je položený vedle něj.
Potom, co se dnes stalo, najednou vím, co mám dělat.
"Jdu s tebou," říkám rozhodně.
"Fajn. Zítra kolem půlnoci vyrážíme."
"Ale nejdeme sami."
"Chceš je vzít sebou?"
"Jo."

"Jak myslíš."
Druhý den je ještě horší, co se smutku a zničenosti rodiny týče. Zakazuju jim jakékoli práce a slibuju jim, že to všechno zvládnu sám. Nic se mi nemůže stát, dneska v noci vypadneme. A i kdyby. Zdá se mi, že po smrti Karli se odsud vytratila všechna láska a přátelství.
Zítra, brzy ráno má přijet samotný Brown. Zítra má Amanda narozeniny. Zítra bych měl zemřít. Zítra by měl zemřít i Daeron, a nejspíš i zbytek Deonteovy rodiny.
Ale to se nestane, protože my tady už nebudeme.
I Daeron je přes den podezřele ticho, jako zbytek obyvatel vesnice. Ze všech lze cítit jisté napětí. Napětí, které vyjadřuje nesouhlas. Ale nikdo si nedovolí říct něco nahlas. Nechtějí skončit jako můj otec, nebo Karli.
Večer přináším domů nějaké jídlo, které jsem koupil za stříbrňák, kterým se mě pokoušel trápit nějaký zbohatlík.
Všichni doma jsou potichu, Naerys tiše pláče, ale jakmile mě vidí, vrhá se mi kolem krku a já ji zvedám k sobě.
"Musíme vypadnout," oznamuju bez řečí a všichni se na mě dívají. Deonte se mračí a čeká, co budu říkat dál. Mychel vypadá, jako by se na mě nedíval. Petyr s Daeronem mlčí a čekají. "Deonte, musíme odejít. Hned. Jinak nás všechny zabijou."
"Nedá se odsud utéct."
"Ale dá. Daeron ví, kudy. Máme zbraně. Musíme odejít." Zním až moc jistě na to, že si stále myslím, že to nevyjde.
"To je blbost," ozývá se potichu Mychel.
"Musíme," mluvím dál. "Když tu zůstaneme, všechny nás pozabíjí, stejně jako…mého otce. Na útěku se alespoň pokusíme o svobodu. Nemůžeme se nechat jenom tak." Nikdy bych nehádal, že něco takového v životě řeknu. Je to naprosto proti všemu, co mě kdy učili. Jenomže teď se mi vyčerpaly všechny možnosti a zbývají dvě. Jedna, která znamená jistou smrt. A druhá, ve které je jedna možnost smrt, druhá… kdo ví?
Deonte mi pohlíží do očí, ve kterých se neodráží žádná emoce. Jenomže ty prázdné oči se z ničeho nic mění na oči plné zoufalého smutku a bolesti.
"To nejde," šeptá tichou odpověď.
"Nemáme jinou možnost."
"Joelli, do čeho ses zapletl?"
"Vlastně do ničeho, jenom mi Amanda Brownová vyhrožovala, přes vás všechny. Chtěla informace, které stejně nemám. Proto musíme odejít. Teď hned."
"Dobře."
"Co?" Jeho reakce mě natolik překvapuje, že mi to slovo vyletělo z pusy dřív, než jsem to stihl zastavit.
"Dobře. Stejně už nemám co ztratit." Bere to úplně jinak, než bych si přál, ale souhlasí. A když půjde on, půjde i Mychel. Petyr a Naerys zase budou následovat svého staršího bratra a otce.
"To není pravda," kroutím hlavou. "Máš Naerys, Petyra a Mychela. Máš mě. A Karli s tebou bude už navždycky." Její slovo vyvolává v chatrči lapání po dechu. Nikdo ani nedutá. Bude trvat dlouho, než budou její jméno vyslovovat s úsměvem. Chce to čas. "Musíme odejít. Mycheli?"
"Vypadneme odsud!" zvedá se a bouchá pěstmi do stolu. On to potřeboval. Jednu jiskru, která zažehla ten správný plamen. A ve mně vlastně také…
Kolem půlnoci Daeron vychází z domu. Jde první, já poslední. V ruce třímám luk a na něm šíp, připravený k výstřelu.
Postup k lesu je snadný. Až moc snadný. Nejspíš by si nikdo netroufl hádat, že by se někdo mohl pokusit o útěk. Petyr a Naerys jdou jenom tam, kam jde jejich otec. Ví, co jim hrozí, pokud nás chytí. A já pořád nevěřím, že se nám povede utéct.

Do lesa se dostáváme za pět minut a teď nás čeká akorát šestikilometrová cesta k plotu, který je jasným znamením, že dál nesmíme. Těch šest kilometrů musíme zvládnout do doby, než bude vesnicí znít gong, že je čas jít pracovat. Což je v pět ráno.
Mychel a Deonte od Daerona dostali nože. Nevím, jestli by byli schopní je bezprostředně použít. Pokud by ale šlo o životy Petyra a Naerys, jsem si tím naprosto jistý.
Asi po dvou hodinách svižné chůze tmavým lesem, nás Daeron zastavuje. Stojíme na vrcholu menšího kopce. Jsme schovaní za keřem a máme tak skvělý výhled na krajinu. A i na dva vojáky, co s baterkami hlídkují. Dobře, jsou opření o strom a vypadá, že spí. Baterky drží v rukách, ale nezdá se, že by je drželi pevně.
"Střílej na krk," šeptá Daeron.
"Cože?! Chceš je zabít? Vždyť spí." Vážně jsem je teď bránil?
"Jasně, že je chci zabít. Spí, vzbudí se a zabijou oni nás. Joelli, sakra, tys nepochopil, že tohle je kdo s koho? Celej tenhle svět je o tom, že silnější přežije. Jestli ne, tak teď už to víš. A pořádně miř!"
"Mám někoho zabít? Oni nám nic neudělali." Jo, fakt je bráním. Jenomže já nevím, jací to jsou vojáci. Třeba mě nikdy neviděli. Je fakt, že je nemusím, ale sem tam se najde i někdo, kdo je na naší straně, někoho, kdo vám pomůže přežít.
"Ale udělají!" vyštěkává. "Nemo nostrum sine culpa est!" Slova v mé rodné řeči mě na chvíli zastavují. Doslova to znamená: Nikdo není bez viny. A tato slova mě nutí natáhnout tětivu, zamířit a šíp vyslat na krk jednoho z vojáků takovou silou, že nestíhá ani vykřiknout. Šíp prolétává jeho krkem jako nůž máslem a zahryzává se do stromu. Hned na to vysílám druhý šíp, na krk druhého vojáka.
Oba se za pár vteřin přestávají hýbat a jejich těla znehybňují.
Zabil jsem dva lidi! Ten fakt je… ohromující a zároveň je mi ze sebe samého zle. Nechtěl jsem být jako oni. Ty bezcitné zrůdy, co zabili mého otce a Karli. Přesto jsem se jí právě stal. Malou útěchou mi je ale myšlenka, že to dělám pro Deonteho a jeho rodinu.
Daeron nevypadá vůbec překvapeně. Jako by zabíjel lidi, které ani nezná, docela běžně. Já jsem z toho trochu mimo. Ale stále se utěšuju myšlenkou, že to nedělám pro sebe, ale pro ně.
Všichni scházíme z kopce. Schválně jdeme oklikou, aby Petyr a Naerys nemuseli vidět dva mrtvé vojáky. Daeron ale odbíhá k nim a bere mrtvým zbraně a baterky. Musíme hlásit, že je čistý vzduch, každou hodinu, nebo tak. Kdyby byly vysílačky hluché, nejspíš by vojáci v centrále pojali podezření, že něco není v pořádku a poslali by sem hlídku.
O čtyři hodiny cesty později nás Daeron zastavuje. Za chvíli vyjde Sualocin a čas se nám rychle krátí. Obloha má šedivou barvu a ze vzduchu lze poznat, že dneska bude ještě větší horko, než doposud bylo. Ale počasí je teď vedlejší.
"Co je?" zajímá se potichu Mychel. On si s Daeronem rozumí mnohem víc, protože Mychel je spíš ten, kdo se pořád nebude ohlížet na zákony.
"Jsou tam tři vojáci. A jsou vzhůru. Počkejte tady a rozhodně se do toho nepleťte!" svírá pevně v ruce nůž a s tichostí kočky odbíhá. Já s Mychelem z dálky pozorujeme tři vojáky, kteří pozorují něco na zemi. Za dvacet vteřin se ozývá bolestný výkřik a jeden z vojáků padá k zemi. Máme přímo před očima bitku Daerona a dvou vojáků. Připravil je o palné zbraně, takže to bude alespoň férový boj. Všechno, co si o Daeronovi myslím, přebíjí to, co teď ukazuje. Stejně přirozeně, jako dýchá, tak zabodává nůž do srdce druhému vojákovi. Problém přichází ve chvíli, kdy se Daeron chystá zvednout z těla mrtvého vojáka. Ten třetí ho totiž silnou větví přetahuje přes obličej a Daeron padá na záda. Voják se na něj vrhá a chytá ho za ruku, ve které Daeron drží nůž. Voják se zdá, že má větší sílu, protože pomalu, ale jistě, se hrot nože přibližuje k Daeronovu krku. Daeron se snaží bránit se, jenomže se nachází skoro v bezvýchodné situace.
Říkal, že se do toho nemáme plést? Smůla, hochu, ale potřebuju, abys nás odsud dostal, pomýšlím. Natahuju tětivu luku a mířím na nohu vojáka. To je jediná část těla, která se nepřekrývá s Daeronem. Mohl bych zabít oba najednou, samozřejmě "nechtěně".
Šíp zasahuje lýtko vojáka a Daeron využívá chvíle, kdy voják křičí bolestí. Rychle ukončuje vojákův život a naštvaně si odplivává. Přes nos se mu táhne veliká krvavá rána, ale vůbec si jí nevšímá, jenom z batohu vytahuje nějakou látku a malou lahvičku s nějakou tekutinou, kterou vylévá na látku a následně si jí stírá krev z obličeje.
"Dobrý?" stará se Mychel, který si od Daerona vysluhuje znechucený pohled.
"Nepřišel jsem o hlavu." Mychel jenom krčí rameny a my se dáváme dál na cestu.
K plotu s elektrickým proudem docházíme asi půl hodiny po svítání. Před plotem se nachází vznášedlo! Fakt, normálně mala létající šipka. Takový stroj je asi o polovinu menší, než auto a skutečně má tvar šipky. Od předu dozadu se zužuje. Šipka je v modro-bílé barvě, vypadá jako obloha. Pěkné krytí.
Před malým vznášedlem stojí asi třicetiletý muž s blonďatými vlasy a tváří se stejně neústupně a drsně, jako Daeron.
"Daerone? Tohle jsme si nedomluvili. Řeč byla o jednom člověku."
"Já vím, ale situace se trochu zvrtla."
"Nemůžu vás vzít všechny." A já už si začal myslet, že jsme skutečně zvládli utéct!
Daeron se obrací na nás pět. Ten chlap zatím otevírá dvířka do vznášedla. Jsou tam jen tři sedačky, zatímco jedna je pro pilota. Druhá vedle řidiče a třetí za nimi. Takže se tam vejdou jen dva lidé, respektive tři. Je jasné, že musí jet ten chlap, co řídí. Pak Naerys a Petyr. Ti se vmáčknou na tu sedačku za řidiče a spolujezdce.
"Tati, jeď ty, Naerys a Petyr," ozývá se Mychel. Daeron odchází ke vznášedlu, otevírá kryt od boku a začíná se hrabat v nějakých věcech.
"Ne. Pojedeš ty," oponuje mu Deonte. Posílá mi omluvný pohled, protože mě nezmínil, ale já se na něj jenom souhlasně křením.
"To je kravina. Oni tě potřebují. Jsi jejich táta, půjdou jedině s tebou. Umím se o sebe postarat. Navíc tu bude Joell a Daeron. Dostaneme se k vám."
"Mycheli…"

"Myslím to vážně," ukazuje bradou ke vznášedlu a skoro ho tam začíná strkat. Naerys a Petyr už sedí připoutaní na místě. Sice toho místa moc není, protože ta sedačka je jenom pro jednoho člověka, ale oni v životě nic takového neviděli. Já ano, ale to se z těch strojů spouštěly bomby…
"Kam nás povezete?" ptá se Deonte blonďáka.
"Na sever. Je to jediné místo, kde na nás nemůžou. Vlastně mohli by, kdyby neměli naděláno v kalhotách.
"A jak se tam dostanou oni?" Myslí tím mě, Daerona a Mychela.
"Jo, tak to nevím. Já se znovu vrátit nemůžu. Teda můžu, ale minimálně týden dva musejí přežít sami. Brown cestuje po Datterii, všechno moc hlídají. A už nasedněte, nemůžeme tady stát půl dne." Mychel a Deonte se krátce objímají, mě poplácává po rameni a Daeronovi děkuje. Deonte odjíždí nerad. Alespoň z toho pohledu, kdy musí svého nejstaršího syna nechat v náruči lesa s hrozbou, že jestli nás chytí, určitě nás zabijí. Naopak je ale nesmírně vděčný za životy Petyra a Naerys. A já taky. Když budou oni tři v bezpečí, bude mi hned líp a nebudu si tolik vyčítat smrt už pěti vojáků, které jsme zabili při našem útěku.
Vznášedlo vzlétává a během vteřiny mizí.
"Jak rychle to letí?" diví se Mychel.
"Asi sedm set kilometrů za hodinu," odpovídá Daeron nezaujatě a hází si na záda o dost vybavenější batoh. Mně dává mnohem lepší luk a šípy a Mychel dostává nějaké dýky a jednu palnou zbraň. "Musíme hned vypadnout, už nejspíš ví, že jsme zdrhli."
"Jak se chceš dostat přes ten plot?"
"Je jenom jeden způsob. Je pod proudem. Mám sice věcičku, co dokáže elektřinu vyhodit, ale to by hned poznali, kde jsme. Podkopat by trvalo moc dlouho. Takže hledejte strom, ze kterýho by se dal přeskočit," velí Daeron.
Takže ještě není konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 z-pohledu-melancholika | E-mail | 21. dubna 2013 v 0:36 | Reagovat

Klobouk dolů, skvělý styl psaní..:) :)

2 cambera | Web | 30. dubna 2013 v 13:11 | Reagovat

Moc pěkné, také se snažím psát povídky, ale začínám a tak jsou kratší a asi ne tak dokonalé.

3 ivyfantasy | Web | 5. června 2013 v 19:56 | Reagovat

Ahoj nechtěla bys na mém blogu shlédnout moji básničku? :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.