Volání svobody: 4. kapitola 1/2

30. ledna 2013 v 7:05 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

"Takže, co po tobě chtějí?" ptá se chraplavým hlasem Daeron, když přicházím k rybníku, na jehož břehu sedí. Šel jsem co nejtišeji, stejně to ale nepomohlo.
"Proč by měli něco chtít?"
"Protože jestli si jim neřekl to, co po tobě chtěli, abys jim řekl, tak tě určitě začali vydírat. Hádám, že to vede ta mrcha Amanda a nejspíš vyhrožuje přes Deonteovu rodinu."
"Bingo, vyhráváš hlavní cenu," bručím. "Proč si chtěl zabít Browna?"
"Jo tak takhle na mě," směje se, ale najednou jeho tvář zase zvážňuje a tváří se stejně chladně, jako když mluvil a Amadnou. "Snad si nemyslíš, že ti to řeknu."
"Nemyslím, doufám v to."
"Když ne?"


"Zkusím tě přinutit."
"Zajímavá verze, ale sám víš, že ti to nepůjde. Sílu máš a střílet umíš, ale to je tak všechno."
"To máš pravdu," připouštím, ač strašně nerad. Ale já mluvím upřímně. On i já víme, že ho donutit nemůžu. I kdyby se mi ho podařilo dostat na nějaká mučidla, rozhodně by mlčel. "A ty to pro Karli neuděláš, že ne?" Všiml jsem si, že za tři týdny, co tady byl, mu právě ona padla do oka. Nechoval se k ní tak chladně a odtažitě.
"Ne, neudělám." Upřímně, čekal jsem to. Ale i tak mě jeho odpověď přivádí do varu.
"Bezva," otáčím se a mám v úmyslu odejít. Rovnou na panství a říct Amandě něco, co si vymyslím cestou. Něco hodně důvěryhodného. Je mi špatně ze sebe samého, ale raději se budu smiřovat s tím, že jsem práskač, než se smrtí Karli.
"Kam jako jdeš?! Rovnou do spárů tý mrchy?" volá Daeron, i když ke mně stihá doběhnout.
"Říct jí, co vím," krčím rameny.
"Co přesně?" mhouří oči.
"Všechno, cos mi kdy řekl, jasný?! Sorry, ale já ji nechci vidět umírat. Ani ji, ani Petyra, nebo Naerys. Nikoho!"
"Joelli," oslovuje mě. V jeho hlase je něco, co se mi zařezává až do morku kostí. A to mě nutí znovu se zastavit a pohlédnout na něj. "Jestli odejdeš, přísahám bohu, že tě v půlce cesty k nim zabiju." Myslím, že výhrůžka je jasná.
"Proč chodit k nim? Jenom do toho, užij si to. Nebudu se rozhodovat mezi ní a mnou." A zase je tu ta ledově klidná maska, která neprozrazuje absolutně žádné emoce. Má slova zní jako slova zbabělce. V tu chvíli se cítím naprosto stejně. Jako zbabělec, který utíká před problémy. A jediný úkryt je smrt. Jenomže co mám dělat? Jak mi sám řekl, Daeron nic neřekne, což bude znamenat smrt Karli. Potom rozhodně i tu moji, ale co už na tom záleží? Deonte mě bude nenávidět, stejně tak Petyr, Naerys a Mychel. Budou mě nenávidět, protože jsem dovolil, aby zemřela.
"Hele, já nejsem bezcitný barbar." Zase se směje, jako by na situaci něco vtipného bylo. "Nezabíjím lidi jenom proto, že jsou srabi a nechtějí si přiznat, že útěk je to nejlepší, co můžou udělat."
"Co mi útěk pomůže? Oni tu stejně zůstanou. Ledaže…"
"Už ti to docvakává?"
"Chceš tím říct, že je mám všechny vzít sebou?"
"Popravdě? Horší nápad jsem v životě neslyšel. Ale ty se nejspíš bez nich nehneš, a když už jsem u té upřímnosti… nejspíš by mě trochu hryzalo svědomí kvůli Karli a těm dětem. Vlastně ani nemáš na výběr. Buď to riskneš a zemřeš jako rebel, nebo jen jako Joell, poslušný hošík od vedle."
"To znělo trošku teple."
"Hlavně, že ty jsi studenej! Tak co?"
"Dostal si mě. Co tak co?"
"Půjdeš, nebo ne? Protože já za tři dny odcházím."

"Nejde to," vrtím hlavou. "Nemůžu riskovat, že by je pak chytili. A navíc, Deonte si bude myslet svoje." S tímhle odcházím.
Nevím, jakou mám náladu. Je to něco mezi vztekem a štěstím. Nemůžu utéct! Je to porušování zákona. Trest za porušení je smrt. Bez milosti. Svolají celou vesnici na malé náměstí a musíte se dívat, jak vašim bývalým sousedům prohánějí kulku hlavou. Nemůžu tu zůstat, to by znamenalo smrt. A ještě by to udělalo Daeronovi radost! Ale zároveň… co když se na útěku něco pokazí? Nikdo odtud nikdy neutekl a mně se zdá neuvěřitelné, že zrovna já bych byl mezi prvními. A ještě kdyby s náma šel Deonte a jeho rodina, neumím si představit, co by s námi udělali, kdyby nás chytili. Věřím, že by nešetřili zbraně, ale zároveň by nechali někoho na živu. Chtěli by vědět, proč jsme utekli, co jsme měli v plánu, kdo všechno byl do toho ještě zapletený… Moje představivost nesahá tak daleko, abych si představil Petyra, Naerys nebo Karli na mučidlech…
Další den je většina obyvatel vesnice směřována na panství. Amanda bude za dva dny slavit narozeniny. A z nějakého důvodu se je rozhodla slavit tady. Jenom mrtvý by neuhodl, že ten důvod je Daeron. Chce ho vidět umírat.
Ale to všechno je schované pod typickými přípravami na takové obrovské oslavy. Přijede i sám Brown, už zítra! Když se to dozvěděl Daeron, málem se s nožem v ruce rozběhl do panství. Jemu bude stačit, že je Brown ve stejném kraji. Dokonce jsem chvíli uvažoval, jestli nakonec neuteče. Měl by druhou šanci zabít kolonizátora, který pomalu zabíjí nás všechny.
Ženy a dívky posílají do kuchyní a uklízet.
Muži a chlapci zůstávají venku, kde staví obrovské dřevěné tribuny za zámkem, kde se budou konat soutěže a zápasy. Je dost k smíchu, když si vezmete, že na druhé straně planety lidé žijou civilizovaným životem s moderními zbraněmi a vymoženostmi. My si tady musíme hrát na sedláky z devatenáctého století. Popravdě nám to před kolonizací nevadilo. Teď, když ti, co nejsou označení za Nepotřebné, něco vlastní, nejspíš si připadají důležití. Natolik důležití, že si chtějí vychutnat minulé časy. Asi si chtějí dokázat, že umí i hýbat časem…
Celý den stavíme nějaké altánky, nosíme židle a stoly, opravujeme jezdeckou dráhu pro koně. Všechno při třiceti sedmi stupních na Sualocinu- naše hvězda. Lidé ze země mají Slunce, my máme Sualocin. Zkoušeli nám do hlavy narvat něco o tom, že je to hvězda v souhvězdí delfína, ale… my nic takového nemáme. Jako všechny národy, tak i my jsme uctívali hvězdy, ale nepokoušeli jsme se jim dávat názvy a skládat je do obrázků, které se stejně za několik desítek tisíc let změní. Je to lidský zvyk ze Země, každý jsme jiný.
K večeru se naprosto vyčerpaný vracím domů. Vzduch je těžký, horký a špatně se dýchá. Za chvíli začnou lidé kolabovat na ulici a začne jedno z nejhorších období v roce.
Už u domu se mě ale zmocňuje špatný pocit. Slyším trhané vzlyky Naerys a Petyra. Přicházím dovnitř a nemýlím se. Oba pláčou jako smyslů zbavení, Mychel sedí na židli a nepřítomně kouká před sebe. Deonte je pryč a Daeron stojí opřený o stěnu. Se založenýma rukama sleduje ty tři. Oči má zachmuřené, skoro snad… lítostivé?
"Co se stalo?" protrhávám ticho, které do teď rušil jenom pláč. Nikdo neodpovídá, jenom Daeron je natolik ochotný, aby mě propíchl nevraživým pohledem. Ale… v jeho očích je i něco jiného, než typické pohrdání, sarkasmus a náladovost. Tváří se sice drsně, jako vždycky, ale vypadá tak nějak, skoro smutně? Ne, smutek to není ten správný pojem. Spíš bych řekl, že zklamaně. "Mycheli? Co je? Kde je Deonte?"
Nic. Odpovědí je mi pouze jeho zírání do zdi. V očích se mu lesknou slzy!
"Pojď ven," ozývá se Daeron a ukazuje ke dveřím. Bez řečí vycházíme z chatrče a jdeme k rybníku, z doslechu těch tří. "Asi si sedni."
"Mluv," drtím skrz zuby.

"Máš u sebe něco, čím bys mi mohl přivodit smrtelné zranění?"
"Už se sakra vyžvejkni!"
"Fajn fajn, chtěl jsem to udělat citlivě, protože na tom sám cítím trochu viny, ale ty očividně nechceš spolupracovat, takže se pojede podle mého. Za hodinu popraví Karli." Na chvíli mám pocit, že mi přestává bušit srdce, ale když cítím tak ostré údery, až mě začíná bolet hrudník, vím, že jsem naživu.
"Cože?" Tohle jediné slovo ze sebe soukám s poslední notnou dávkou sebeovládání.
"Karli. Poprava. Za hodinu. Chápeš to? Něco se posralo a-" Dávám mu tu nejsilnější ránu, jaké jsem byl kdy schopen. Bude ze mě dělat blbce v téhle chvíli?!
Daeron se bohužel udržuje na nohách a hřbetem ruky si utírá pramínek krve, který mu vytéká k nosu. Kouká na mě s udiveným pohledem, nečekal, že bych ho mohl praštit.
"Proč jí chtějí popravit?!" Vždyť mám ještě dva dny.
"Jak to mám vědět? Deonte se snaží na panství, aby ji ušetřili, ale ty víš líp, jak to tady chodí." Vůbec nevypadá, že by byl naštvaný, že jsem mu vrazil.
Jenomže to je mi teď jedno.
Já cítím jenom ostrou bolest na hrudi, jak zběsile mi buší srdce a vztek, který se mi vlévá do žil.
"Co udělala?"
"Prý něco ukradla Amandě…"
"To je směšný! To by nikdy neudělal!" Ne, když by tím mohla ohrozit svou rodinu. Navíc Karli by nikdy neudělal nic špatného.
"Já vím. Proto mi ty musíš říct, proč jí chtějí zabít," dívá se na mě a vypadá, že na chvíli není bezcitný pitomec.
"Já? Vždyť já…" Obrazy se mi v hlavě začínají přehrávat jako v televizi, snažím se přemýšlet, aniž by se mě zmocňoval vztek. "Viděla ji. Amanda mi nabízela peníze za to, když řeknu, proč si chtěl zabít jejího otce. Karli to viděla."
"Proč si to neřekl dřív?!" vyštěkává najednou. Jeho ostrý dotaz mě zasahuje stejně účinně, jako by mi měl vrazit nůž do zad. Je to moje vina? "Ty si do teď nepochopil, že já hraju úplně jinou hru, než vy?! Že mám prostředky k tomu, abych jí třeba i pomohl?!"
"Prostředky? Máš na mysli nůž a luk, se ketrýho stejně neumíš střílet? Dokázal bys tomu zabránit?" Poslední otázka mě zajímá ze všeho nejvíc.
"Nevím," vrčí a zatíná ruce v pěst.
Já nemám náladu ani chuť ho poslouchat. Obracím se a odcházím zpátky do chatrče, kde se mi kolem krku vrhá Naerys. Člověk by nevěřil, jak pevný stisk může mít dvanáctiletá dívka, ale ona se tak chvěje a zoufalý pláč jí nejspíš způsobuje bolestivé křeče. Ale i tak mi boří obličej do krku a usedavě pláče.
Já necítím vůbec nic. Žádné slzy nepřicházejí, ač je bych čekal jako první. Mám pocit, jako by někdo do mě udělal ohromnou díru, kde dřív bylo místo pro nějaké vyjadřování citů.
Můžu teď akorát utěšovat Naerys a být oporou pro ostatní.
V tomhle světě lidé pro lidi jako poklad. Ještě, když je to rodina. Snažíte se je chránit, udržet na živu, snažíte se, aby nehladověli, povídáte si, smějete se spolu, jste si blíž, než kdy jindy.
Za hodinu všichni stojíme shromáždění na náměstí. Celá vesnice upíná zraky na malé podium a čeká, co se bude dít. Ví to jen skutečně málo lidí. Já s Naerys stojím až úplně vzadu. Už nepláče, ale pořád se mě drží železným stiskem a sem tam ucítím, jak se jí z oka dostane další slza. Už to není takový ten hysterický pláč plný bezmoci, kdy naprosto nevíte, co dělat.

Se zničeným výrazem sleduju, jak Karli vedou nahoru. Ruce má spoutané za zády. Dav lapá po dechu a ozývá se pár výkřiků. Všichni ví, že by nikdy neudělala nic, čím by si vysloužila trest smrti.
Přesto tam stojí, spoutaná, nejspíš s posledními vteřinami života. Deonte se pokouší probojovat se k ní. Mychel se mu pokouší pomoct. Petyr je s Daeronem, jenom maličký kousíček od náměstí. Všichni se musí dívat. Jindy to moc nekontrolují, ale dnes jsou vojáci na každém rohu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.