Volání svobody: 3. kapitola 2/2

29. ledna 2013 v 16:25 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

"Zlomte mi ruku a kulku v hlavě máte jistou, nebo alespoň skončíte s lidma, jako on," kýve hlavou směrem ke mně. Stále je ledově klidný, ale teď mu z hlasu čiší i jasná výhrůžka. On jim vyhrožuje a ani se to nesnaží skrývat! "Brown nebude mít moc radost, že jste to udělali za něj." Nejspíš velitel této malé skupiny si vztekle odfrkuje a ještě jednou přetahuje Daerona přes obličej. Pak ho vojáci pouští. Během vteřiny je na nohách a na rtech mu hraje vítězný úsměv. "Pořád jste nám neřekli, proč jste nám to dali." Svůj úsměv trochu rozšiřuje, protože tím, že nám vojáci musí odpovědět, to pro ně bude vypadat jako potupa. A skutečně! Oni mlčí a jenom na Daerona upírají vražedné pohledy. "No? Jestli je to naše poprava, chci tam být včas, nechci si nechat ujít něco důležitého."


"Za hodinu vás někdo čeká na panství," drtí skrz zuby velitel. Pak rychle odcházejí.
Já jenom civím na to, co se právě přede mnou odehrálo. Mohli mu udělat cokoli. Ale on nejenže se z toho dostal, ale ještě je pořádně shodil a vysmíval se jim.
"Netvař se, jako bys to nečekal," ušklíbá se, popadá jedny čisté kalhoty a košili a odchází. Tohle se mi snad zdá! Já dělám to samé, akorát trochu pomaleji, tak nějak se nemůžu vzpamatovat.
Berte to asi tak, že od devíti let mě učili poslušnosti. Že musím udělat cokoli, o co si páni řeknou, nebo co vojáci přikážou. Že takové chování se trestá, mnohdy smrtí. Že je to špatné. A s tím jsem do teď žil. Že se něco takového nesmí! Nikdy jsem to u nikoho z obyvatel neviděl, proč bych se já měl chovat jinak? A pak bum, objeví se kluk, co se jim vysměje a poníží je, aniž by mrknul.
Převlékám se do oblečení, které voní po nějakém pracím prostředku. Ta vůně mě nepříjemně dráždí v nosu, ale řekl bych, že tohle pro dnešek nebude můj jediný problém. Co mi kruci můžou chtít? Fajn, nedivil bych se, kdyby skutečně připravovali naši popravu, protože Daeron si o to říká každým coulem těla, ale o tom bych věděl. Navíc by to udělali před zraky celé vesnice, kdyby chtěli.
Takže podle odhadu času míříme na panství. Soubor několika luxusních vil v čele s malým zámkem. Nepochybně se za zámkem táhnout dlouhé zahrady, lesy a jezera. Celý areál je ohrazený vysokým, ale docela vkusným plotem. Párkrát už jsem tady byl, vždy ale sám a kvůli…
"Pořád sis to nerozmyslel?" ozývá se.
"Není co rozmýšlet," odpovídám dutě.
"Jak myslíš. Luk a šípy jsou pod podlahou v kuchyni, tak se pak zkus alespoň bránit."
"Nebudu dělat nic."
"Jako máš ve zvyku?"
"Drž hubu, nevíš vůbec nic o tom, jak se tady žije!" vyjíždím.
"A potřebuju to vědět k tomu, abych se pokusil proti tomu bojovat?" Ten jeho výsměšný úsměv mě dohání k šílenství! Už se nadechuju a nějaké hnusné odpovědi, ale zastavujeme se u brány před vstupem na pozemky panství. Obestupuje nás pět vojáků. Dva vedle mě, dva vedle Daerona a jeden stojí za našimi zády. A mít za zády někoho s puškou není moc příjemný pocit. Když Daeronovi poutají ruce za záda, v duchu se pro sebe musím usmát. Na sobě ale nedávám znát naprosto nic. Je to netradiční způsob. Vždy, když jsem tu byl, mě doprovázel maximálně jeden voják a už vůbec mi nikdy nepoutali ruce za záda. Ovšem co se týče Daerona, je asi všechno netradiční.
Vcházíme rovnou do zámku, kde nás kontrolují, zda u sebe nemáme zbraně, nebo nějaké nebezpečné předměty. Nechápu, proč tohle nedělají u brány, ale radit jim nebudu.
Svůj přívěsek jsem si pro jistotu nechal doma.
Když už si jsou jistí, že u sebe nic nemáme, jdou s námi do prvního patra a zastavujeme se u velikých bílých dveří, které jsou zdobené zlatem. Všechno tady je laděné do bílo-zlaté, nebo bílo-modré. Podlahy jsou naleštěné tak, že by se z nich dalo doslova jíst, na stěnách visí spousta obrazů, voní to tu jako oblečení, co nám dali. Do toho se mísí vůně čerstvého pečiva a ovoce. Nejcitelněji poznávám pomeranč. Tady to vypadá úplně jinak, než o půl kilometru na jih. Tam je bída a hlad.
Za chvíli vstupujeme dovnitř. Spíše do místnosti strkaní mě a Daerona, vojáci za sebou zavírají dveře. Pohledem bloudím po místnosti a narážím na jedinou osobu tady. Hned na to lapám po dechu a očima kloužu k Daeronovi. Nedivil bych se, kdyby se znovu pokusil někoho zabít.
Na luxusním křesle naproti nám v drahých šatech sedí sedmnáctiletá dcera Jonatana Browna, Amanda. Blonďaté vlasy má spletené do úhledného drdolu a odměřeně se na nás usmívá.
Co to má být? Nechávají Daerona v pokoji s dcerou muže, kterého se pokusil zabít. Pak jsem tu i já, ale já jsem spíš… jako co? Mám se stát svědkem vraždy, nebo bránit Amandu za každou cenu? Protože to je přesně to, co se ode mě očekává, kdyby se ocitla v nebezpečí. Pomoct ji klidně i za cenu vlastního života, i když nejsem nijak speciálně vycvičený.
Podle nebezpečného plamene v jeho očích vím, že ji poznal. Ale kdo by si spletl jedinou dceru člověka, který obsadil celou planetu? Jonatan Brown byl velitelem nepřátelských lodí a vlastně celé kolonizace. Pak ho prohlásili za prezidenta.
"Co od nás chcete?" zajímá se Daeron narovinu, s nějakou poklonou se neobtěžuje. Mluví chladným a nesmlouvavým hlasem.
"Od tebe nic," usmívá se jemně.
"Nic? Proč tu teda jsem? To fakt chtějí, abych se pokusil o druhou vraždu ve vaší rodině?" Zase to dělá! Mluví s ní na rovinu, jako nepřítel s nepřítelem.
Amandě se vytrácí úsměv z obličeje a nasucho polyká. Má strach, to je jasné. Ale pořád mi nedochází záměr toho, proč sem měl Daeron chodit.
"Ne." Znovu na tváři kouzlí úsměv. Opatrný, nedůvěřivý. "Chci vám pomoct."
"Víš, kam si tu pomoc můžeš strčit?"
"Daerone!" syčím zle, jako to dělávají matky, když napomínají své děti.
"Co je? Nevidíš, že je to jenom přetvářka? No tak, Joelli, snaží se ti rozmazat med kolem pusy. Jenomže tady princezna neví, že mám na med alergii!" Všechno jí vhání do obličeje s mrazivým chladem a krutým úsměvem na rtech. A já vůbec nechápu, proč tu jsem.
"Chci vám pomoct," opakuje Amanda.
"Běž raději pomoct lidem, kteří to potřebují. Ale počkej, od dcery člověka, který může za blbou kolonizaci, nic chtít nebudou. Možná, tak akorát děti, které přišli o svoje rodiče. Nebo je rovnou viděli umírat, co Joelli?" Amanda jenom šokovaně zírá a pohledem těká ze mě na Daerona. Já jenom stojím a sleduju, jak jí dává zabrat. Celá tahle situace se mi zdá zvláštní, skoro až neuvěřitelná. Jenomže okolnosti, za jakých se tu nacházíme, neodpovídají zrovna nabídce pomoci.
"Myslela jsem, že nechceš zemřít."
"To je jediná věc, kterou musím, krasotinko. Ale proč někoho nestáhnout s sebou?" Daeron se ošívá na místě. Vůbec ne nervozitou, spíš přemýšlí, jak by mohl využít situace a zaútočit. Asi. Pořád ji propaluje chladným a nenávistným pohledem, ale zase se uvolňuje. "Radím ti, ať mě odsud hned vyvedou, nebo za sebe neručím. A tenhle ti taky nepomůže." Už na mě nemusí ukazovat, protože další člověk v místnosti není.
Amanda úží oči do malé štěrbiny, ovšem mlčí.
"Proč si chtěl zabít mého otce?" špitá po nějaké době.
"Ježíši, něco si vymysli, bude to znít mnohem uvěřitelněji, než moje verze." Přichází k ní blíž. "S tím, že za sebe neručím, jsem nežertoval."
"Já se tě nebojím."
"Jistě, že ne," směje se jí. "A ve třiceti dvou stupních s několika vrstvami oblečení se klepeš zimou, co?" Stačí dva kroky a bude u ní. Provokuje ji zlým pohledem, až to nakonec vzdává.
"Vyveďte ho odtud! Hned ho odsud vyveďte!" křičí, do místnosti se hrne několik vojáků najednou a hrubě vyvlékají Daerona z místnosti. Vojáci čekají i nějaký rozkaz, co se bude týkat mě, ale ona je posílá pryč,
Já zůstávám s Amandou v místnosti sám a jí se očividně ulevuje. To ovšem neznamená, že bych odtud co nejrychleji nevypadnul, kdybych nemohl.
"Hodně jsem o tobě slyšela," ozývá se a na tváři má zářivý úsměv. Hodně slyšela? O mně? Možná, že Daeron není natolik obezřetný jenom pro nic za nic. Pochybuju o tom, že na svých čajových dýchánkách probírají Nepotřebné, co jim slouží… "Prý umíš člověku ulevit od bolesti krku." Jo, tohle je ale pravda. Když se dostanu na panství, je to proto, že naši pánové mají ztuhlý krk a chtějí ho uvolnit. Nějak stále nepřišli na to, jaké svaly se mají mačkat, aby se jim ulevilo od bolesti. Nebo se bojí něco zkoušet, protože nesprávný sval může znamenat bezvědomí, i smrt. Tohle je další z věcí, kterou mě naučil otec. Neumím uvolňovat jenom svaly na krku, ale i nohách, rukách a zádech. Při tom, jak pořád pracujeme, je něco takového dost užitečné.
"To je pravda," přikyvuju.
"No tak pojď a pomoz mi," vyzývá mě. Já jí pomalu obcházím a pomýšlím, že Daeron by jí nejspíš tím krkem zakroutil. Ale ona je pořád jenom dítě.
Někdy takové uvolňování ztuhlých svalů bolí mnohem víc, než ztuhlé svaly samotné, ale potom se vám uleví. A má slzy na krajíčku, přesto naklání hlavu na stranu a oči jí začínají zářit.
"Úžasné! Kdo tě to naučil?"
"Můj otec."
"Ráda bych ho poznala."
"Je mrtvý." Slova mi nechtěně přecházejí skoro v zavrčení.
"To je mi líto. Jak zemřel?" Já jí protínám nevěřícným a zároveň zlým pohledem zároveň. Mohlo mě to napadnout. Je stejná, jako ostatní.
"Zastřelili ho."
"Ah, určitě to byla nehoda." Zatínám ruce v pěst a raději mlčím, protože mám na jazyku tolik odpovědí, že by odsud nejspíš utekla s pláčem. "Prosím, posaď se."
"Já nevím, jestli…"
"Posaď se," říká znovu trpělivě a já si teda sedám do luxusního křesla naproti tomu jejímu. "Co víš o Daeronovi?"
"Nic," vylétává ze mě automatická odpověď. Zase nasazuju tu svojí klidnou a neproniknutelnou masku někoho, kdo je naprosto oddaný komukoli, kdo je nad ním. Někoho, kdo ví, kde má svoje místo.
"Nic? Nic ti neřekl? Zvláštní," zvedá si, přichází ke mně a sedá si obkročmo na mě. Chvíli jenom překvapeně koukám. Nejraději bych se začal smát jako malej kluk. "Vážně nic?" Sklání se ke mně a prstem mi přejíždí po hrudníku. Hned mi všechno začíná být o něco jasnější. "Máš krásné oči, víš to?" vrní mi do ucha. Neříkám, že by mi blízkost opačného pohlaví vadila, ale za takových okolností mám chuť jí ze sebe shodit. "Proč chtěl Daeron zabít mého otce?" Rukou mi zajíždí do vlasů a já se konečně k něčemu odhodlávám. Prudce se zvedám, ale držím ji kolem pasu, aby nespadla. Když jsem si jistý, že se drží na svých, pouštím ji jako bych se spálil.
"Nevím. Kdybych to věděl, dávno bych ho udal." Musím vypadat jako bezproblémový, jinak mě nejspíš někam šoupnou a budou se snažit dostat informace, které se zatím pokouší nenásilně dostat Amanda. Ale má smůlu.
"Dobře," přechází k malé skříňky a ze šuplíku vytahuje krémově béžovou obálku. Zase vrací a podává mi ji. Já ale nereaguju. "Sto zlatých. Proč?" Sto zlatých?! Z těch peněz by mohla vyžít celá vesnice měsíc, možná dýl.
"Já- nevím," vyslovuju zřetelně. V tom někdo vpadá do pokoje a Amanda začíná křičet. Vteřinu na to se zde objevuje několik vojáků, já končím přišpendlený na zdi a u krku mu někdo drží zbraň. Karli, která sem tak vtrhla, klečí na kolenou a zezadu na ní míří dva vojáci. Po tvářích jí stékají veliké slzy a hnědé oči upírá na mě.
"Nechte ji být! Nezabíjejte ji!" řvu na ně, ale dva vojáci a zbraň mi brání, abych se ke Karli dostal. Amanda dává pokyn vojákům, aby zatím nestříleli. Ovšem obě zbraně na Karli pořád míří, stejně jako ta jedna na mě.
"Co si říkal, drahoušku?" Svůj vztek zatlačuju až někam do rohu, protože teď nesmím udělat chybu.
"Nechte ji žít, prosím." Daeron by nikdy o život neprosil. Alespoň ne o ten svůj. Ale já Amandu žádám, aby ušetřila Karli. To je něco jiného. "Nechte ji jít."
"Proč bych to měla dělat? Ani nezaklepe a jenom tak si vtrhne do cizího pokoje. To se nedělá."
"Omlouvám se," šeptá plačtivě Karli. "Odpusťte mi to, já myslela…"
"Ticho!" vyštěkává Amanda a Karli utichá. "Odveďte ji a venku se jí zbavte, akorát byste mi tady zašpinili koberec."
"Ne, počkejte! Zjistím to! Zjistím to, jasné?!" křičím na Amandu a ona zastavuje dva vojáky, co už málem Karli vyvlekli na chodbu. Je mi jasné, že nesmím říct, o co jde, ale Amandě došlo, že je řeč o Daeronovi a jeho tajemství, proč chtěl zabít jejího otce.
"Tak se mi to líbí," přikyvuje vítězně. "Doprovoďte Karli ven. Jestli jí zkřivíte jediný vlásek, nechám vás popravit!" S tímhle už se vojáci ke Karli chovají mnohem odměřeněji, zvedají ji na nohy a celou uplakanou jí odvádí ven. Mě pořád drží naplácnutého na stěně a se zbraní u krku. "Vypadni odsud. A radím ti, aby si to skutečně zjistil." Se mnou už vojáci tak jemně nezacházejí, ba naopak. Z posledních šesti schodů mě silou sráží a já mám co dělat, abych si nedal do huby. Oklepávám se a zjišťuju, že mě neskutečně bolí zápěstí.
"Pohni!" strká do mě jeden voják a podráží mi nohy. Znovu padám na zem a ruce strkám před obličej. V zápěstí mě zašlehá ostrá bolest, mnohem intenzivnější, než poprvé. Až k bráně mě nechávají dojít normálně, ale za bránou si neodpouští další podkopnutí nohou. Proti tomuhle se lze těžko bránit, když máte v zádech tři vojáky. Abych nespadl na obličej, tentokrát zemi nastavuju loket a druhou dlaň.
"Chcípáku!" odplivává si voják a naposledy mě nakopávají do žeber. Pak odcházejí.
Já ležím na zemi a pokouším se uklidnit svůj dech.
Když se mě někdo dotýká, překuluju se na záda a spatřuji Karli. Pomalu mi pomáhá na nohy a pak mě objímá. Já jí objetí opětuju.
"Ššt, to je dobrý," šeptám jí a hladím po vlasech, ač vůbec nevím, jak z Daerona do týdne vydoluju takovou informaci. "Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?"
"Jsem v pohodě," pláče. "A ty?"
"Dobrý," nutím se k úsměvu. "Jenom si budu muset dojít za Robem." Rob je asi padesátiletý chlapík, co v naší vesnici funguje jako lékař. Nemá k tomu žádná oprávnění, ale to nikoho nezajímá. Ne vesničany, když potřebují pomoc.
Karli jde za ním se mnou a ten za chvíli konstatuje, že mám naštípnuté zápěstí. A že bych s ním neměl alespoň týden hýbat. Pevně mi ho obvazuje nějakou látkou napuštěnou příjemně voňavou mastí. To je všechno, co pro mě může udělat, takže s děkováním odcházíme. Nic za ošetřování nechce, jako já nic nechci za pomoc při ztuhlých a bolavých svalech. On jednou pomůže mě, já jemu. Je to snadné.
Domů se dostáváme v době, kdy Naerys a Petyr spí. Deonte a Mychel nás čekají doma. Daeron je jako vždy u rybníka. Nevím, co tam vždycky dělá, ale nezajímá mě to. Musím si s ním rychle promluvit.
"Co se stalo?" Mychel objímá svou mladší sestru a já se svážím do židle.
"Vběhla jsem do pokoje, kde byla Amanda Brownová s Joellem. Nezaklepala jsem, neměla tam být. Byla to moje chyba! Všude se objevili vojáci a… a já bych měla být mrtvá. Joell jí ale něco řekl, vojáci mě odvedli a nechali na pokoji. Počkala jsem, dokud nepůjde i Joell. Omlouvám se," stačí ke mně pohled, kterým mě žádá o odpuštění.
"Nic se nestalo, jsme v pořádku. Je to dobrý, jo?" usmívám se na ní. Ona unaveně přikyvuje a utírá si slzy z tváří.
"Zachránil si mi život, děkuju," šeptá mi do ucha, když mě objímá a zalézá do pokoje.
"Co si jim řekl, aby ji nechali?" zajímá se potichu Mychel.
"To je jedno. Oba žijeme, víc to neřešte," odbývám je. Nečekám na jejich reakci a jdu rovnou ven. Mezi dveřmi ještě říkám: "Dobrou."
A teď to nejhorší.
Donutit Daerona mluvit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.