Volání svobody: 3. kapitola 1/2

29. ledna 2013 v 16:22 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

O dva týdny později s Daeronem trávím mnohem víc času, než bych chtěl. Pořád povídá o tom, jak je důležité dát o sobě vědět, že se nám něco nelíbí. Že nemusíme být jenom oběti. Že si zasloužíme lepší zacházení.
Já ho ignoruju. Neví, co říká. Je to člověk, se kterým nechci mít nic společného, protože má úplně jiné názory. A když se vyjadřuje nahlas, je nebezpečný stejně jako zbraň u spánku.

Kupodivu se ale chová slušně. Nesnaží se působit nějak vzpurně, ale oheň v jeho očích nikdo neuhasí. Ten zhasne jedině tehdy, až ho někdo skutečně zabije. Až když si je jistý, že ho nikdo neslyší, začíná do mě hustit svoje přehnané názory. Celý život mi bylo tloukáváno do hlavy, že zrovna takové jsou špatné. Trestu hodné.
Ty dva týdny mu dávají docela zabrat. Jak jsem si myslel, ve městě nebyl zvyklý na drsnou práci každý den. Dostává do těla, ale sarkasmus a pohrdání mu to z obličeje nesmazalo.
Je neděle a sluneční žár přímo vybízí k odpočinku u vody. K povalování se. Většina dětí se koupe v rybníku a hází po sobě bahno ze dna.


Já ležím pod vrbou a vychutnávám si chladivý stín, které poskytují větve stromu.
S otcovou smrtí jsem se nesmířil. Usídlil se mě ve mně pocit touhy po pomstě. Ten ale potlačuju, jak jenom můžu. Jednoduše se nemůžu vrhnout na vojáky a zkusit je zranit, nebo zabít. Za prvé bych jim nejspíš nezpůsobil moc velikou újmu a za druhé by mě stejně zastřelili dřív, než bych se k nim stihl dostat.

Karli si hraje s dětmi ve vodě, Deonte se pokouší vyměnit nějaké jídlo a Daeron se zase někde v lese. Za tu dobu jsem pochopil, že se jenom tak nenechá přistihnout se zbraněmi. Skvěle je kryje i přede mnou.

Když se Daeron neukazuje ani odpoledne, s otráveným výrazem se vydávám do lesa. Nemá cenu na něj volat, neozve se. Člověk si ho musí najít.

Takové mínění o něm mám do chvíle, než se mi vedle nohy zabodává provizorní šíp. Uskakuju stranou a pohled stáčím vzhůru. Daeron neohroženě sedí na ve větvích stromů a natahuje tětivu.

"Ty blbečku!"

"Sory, kámo, trochu mi to ujelo!" Ten jeho sarkastický úšklebek mu budu muset z obličeje smazat! Třeba i násilím.

"Trochu? Cos chtěl trefit? Takhle netrefíš ani vrata od stodoly!"

"Jsi nějakej znalec, ne?" Obratně sešplhává zase dolu a s pohrdavým výrazem v očích mi podává vyrobený luk a šípy. Musím říct, že je to dost dobrá práce na… rebela. "Tak se ukaž!"

"Proč to nezkusit?" krčím rameny a beru si od něj luk a jeden šíp. Nejdřív rukou natahuju tětivu, pak na ní opatrně přikládám šíp. Daeron mě sleduje pichlavýma šedýma očima a čeká.

První šíp letí rychle, ale končí ve větvích. Daeron vybuchuje smíchy, ale já mu z ruky vytrhávám další šíp. Natahuju tětivu, chvíli mířím a pak šíp posílám přesně do vyznačeného místa na stromě. Značka říká, že strom má být pokácený, ale nemáme z něj dělat polena. Ale to je vedlejší. Důležité je, že je asi třicet metrů od nás.

"Máš štěstí," směje se Daeron a podává mi další. Tentokrát jen natahuju tětivu a šíp vysílám znovu do barevné značky. Zabodává se jen kousek od prvního. Teď už se Daeron mračí. "Jsi dítě štěstěny."

"Ne, je to tím, že jsem se učil střílet. Sice jsem luk v ruce nedržel už pět let, ale tohle se nejspíš nezapomíná," věnuju mu stejně pohrdavý úsměv, jako on mě skoro pokaždé. Otec mě učil střílet snad od šesti let. Chtěl jsem to jako malý umět. Stříleli jsme pro zábavu. V mých čtrnácti letech jsme toho ale museli nechat, protože hlídky vojáků byly všude a vždycky.

Beru si od Daerona i poslední šíp. Do značky se zabodává i třetí šíp a já se musím usmát. Že bych nebyl tak úplně k ničemu a třeba i vybudoval trochu respektu? Protože mám zatím pocit, že tenhle kluk by neměl respekt ani před ďáblem.

"Ale ale, jsi docela talent. S tímhle už by se dalo něco dělat." Daeron odněkud vytahuje další tři šípy a teď se na mě dívá zkoumavým pohledem. "Stref se tam do té značky." Natahuje ruku. Ta je od nás skoro padesát metrů. Nevím, proč dělám, co po mě chce.

Tento terč je mnohem náročnější zasáhnout. I přes trochu horší podmínky značku na stromě zasahuju jen s malými odchylkami.

"Fajn, přesvědčil si mě," přikyvuje se zamračeným výrazem. "Mohl by ses nám hodit."

"Komu jako?"

"To teď neřeš. Ale dávám ti nabídku. Vypadni odsud, až budu brát roha já. Znám lidi, kteří nás neudají a ještě nám pomůžou. Tak trochu pro ně pracuju."

"Chceš, abych odtud utekl?"

"Jo. Možná nejsi k zahození."

"O čem to pořád kecáš?!"

"Já tu nejsem proto, abych tu zažil měsíc tvrdý práce. Pracuju pro jednu skupinu lidí, kteří bojují proti systému, který je tu zavedený. Nabíráme každého, kdo by se mohl zdát užitečný. Možná si slyšel, že sem tam zmizí nějací lidi, naprosto bezdůvodně. Můžeme za to my. Ty lidi teď dělají pro nás a snažíme se vybudovat… něco jako armádu lidí, který nebaví sedět na prdeli a koukat se, jak vás vykořisťujou! Pokusil jsem se zabít Browna, ale nevyšlo to. A budeme to zkoušet dál, dokud se to nepovede. Hodil by ses nám."

"Ne, nehodil. Nikam totiž nejdu."

"Jsi blázen."
"Ne, ty jsi blázen. Ještě nikdo odtud neutekl."
"Tak budu první," usmívá se a pak na mě upírá pevný pohled. "Jestli tu zůstanu, zabijou mě. Myslíš, že bych utíkal, kdybych věděl, že nemám šanci?"
"Nikam nejdu," opakuju tvrdohlavě, i když jeho nabídka zní zajímavě. A má pravdu. Vážně by utíkal? "Když utečeš, tak mě popraví."
"Jo, no a? Já ti nabízím cestu. Ani já ani ty nezemřeme."
"To teda nebudeme. Co Deonte?"
"Pořád ti záleží na tom staříkovi, jako by byl tvoje rodina. Jenomže není! Já tě ale prosit nebudu."
"Když zdrhneš, zabijou mě. Když se pokusím utéct a chytí mě, zabijou mě i Deonteovo rodinu. Teď kterou smrt si vybrat, co?"
"Máš na výběr. Ale nezní to pro tebe moc dobře," usmívá se.
"Ne, nikam nejdu." Takhle to má alespoň šanci přežít Deonteova rodina. Já jsem sice odepsaný, ale na tom nesejde. Nemůžu riskovat jejich životy. A už vůbec bych se nemohl pokusit o útěk bez nich.

"Jak chceš. Ale rozluč se se životem." Pořád to na mě zkouší!

"To už jsem udělal dávno. Tak se alespoň snaž nezatahovat do toho pokusu o útěk další lidi. Už tak budou trestat celou vesnici, nejspíš popraví pár lidí pro výstrahu." On jenom ledabyle krčí rameny. Jak tu tohle všechno může být jedno? "Ty jsi vyrostl ve městě, že jo? Na druhé straně. A už vůbec nejsi Nepotřebný. Teda si alespoň nebyl."

"Nestarej se," odsekává nenávistně. Opět rychle změnil náladu. Ještě před chvílí ho nechávala zbytečná smrt několika lidi chladným, teď se vytočí kvůli prachobyčejné otázce.

"To jsem si mohl myslet," odfrkuju si. "Měšťák a myslí si, že životy obyčejných vesničanů jsou něco míň. Buď na sebe fakt hrdej." Teď jsem zase naprosto klidný já a on zuří. Házíme si protichůdné pocity jako žhavý uhlík, ale komu to vadí? V mé situaci mojí osobě rozhodě ne. Probodávám ho zhnuseným pohledem, uvolňuji sevření a nechám luk dopadnout na zem. Odcházím se zvláštním klidem.

Takže Daeron je z města. Pochybuju, že je zdejší. Určitě přišel s ostatními lidmi ze Země, kteří nám tohle všechno provádějí.
Začíná se ve mně probouzet ohromný vztek. Berou nám všechno, co se jim zlíbí, nutí nás pracovat a nezajímá je, že polovina obyvatel umírá hladem.

S nakvašeným výrazem se chci vrátit do chatrče, ale poslední dny na mě mají vojáci vážně spadeno. Tři z nich mi zahrazují cestu a já jenom o krok ustupuju. Neříkám, že bych neposlechl, kdyby dali jasný rozkaz, ale Daeronovo chování mě tak vytáčí, že bych se jim nejraději vysmál, jenom aby si o mě nemyslel, že jsem srab. Jakoby na tom záleželo!

Jeden z nich, docela mladý, šťouchá puškou do mého ramene.

"Potřebujete něco?" ptám se, ovšem s pokorou v hlase.

"Jo. Kde je tvůj rebelantskej kamarád?" Znovu mi rýpe hlavní do ramene. Mám co dělat, abych se po něm neohnal a… Kde se ve mně berou tyhle myšlenky? A od kdy?!
Ne, nebudu je provokovat. A lhát nemá cenu. Jenomže ani jim nemůžu říct, kde Daeron je. Určitě by nestihl schovat zbraně.
On se ale jako na zavolanou objevuje s naprosto klidným a lhostejným výrazem. Vojáci nám před nohy hází nějaké oblečení.
"Na co to je?" ptá se jich a pohrdání z něj sálá jako teplo ze Slunce, jak by řekli pozemšťani.
"Neviděl si košile a kalhoty?" směje se mu voják.

"Taková forma demence mě ještě nepostihla, ale když vaše mozky nejsou schopné pochopit formulaci otázky, zeptám se jinak. K čemu to je?" Mně nezbývá nic jiného, než na něj civět s údivem a hrůzou v očích zároveň.
"Užíváš si, dokud ti nemůžeme nic udělat?" vrčí stále ten samý voják.
"Jo, docela jo," přikyvuje Daeron s úsměvem. "Jak se máte vy?" Po tomhle ho ostatní dva srážejí k zemi a dostává pažbou zbraně přes obličej.
"Ale počkej. My tě nesmíme akorát zabít! Takže co, necháš si dobrovolně zlomit ruku, nebo se budeš bránit?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.