Volání svobody: 2. kapitola 2/2

29. ledna 2013 v 16:19 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

"Ano, pane."
"Výborně. Za měsíc ho chci vidět krotkého jako beránka. A jestli ne, nejdřív se budeš dívat, jak umírá Deonteova rodina a pak nechám zabít i tebe. Ale budeš umírat týdny, aby si umíral s prosbou o smrt!" Myslí, že mi svou výhrůžkou nažene strach? Povedlo se, ale za ty léta už jsem se přestal strachovat o sebe, jako o své blízké.
Sklápím hlavu a oni odcházejí. Daerona nechávají ležet na zemi a nechávám ho tam i já. Jenom se koukám na oblohu a přemýšlím, co to má znamenat. Ví, že je tenhle kluk tak nenapravitelný, že už rovnou chystají popravu mých přátel? Nebo to je jenom určitý způsob, jak mi dát zabrat za to, že jsem je dokázal skoro dva týdny myslet si, že jsem lepší? Že na ně vyzraju?
Skláním se k Daeronovi. On se snaží vyškrabat na nohy, ale sám se dostává akorát na čtyři. Pomáhám mu na nohy a přidržuju ho, aby nespadl.


"Jsi pitomec!" bručí z ničeho nic, při cestě do chatrče.
"Co?" nechápu.
"Jsi-pitomec!" opakuje mnohem silnějším hlasem. Já se zastavuju a pouštím ho. Kupodivu se drží na nohách. Upírám na něj navztekaný pohled a dožaduju se tím vysvětlení. "Co na tom nechápeš?" Já na něj jenom valím oči a stále nechápu, o co mu jde. V obličeji se mu sice zračí bolest, ale taky vztek a vzdor citelný na metry daleko. Jak to, že ještě žije?
"Proč mám být pitomec?"
"Ještě se ptej proč!" prská jako vzteklá kočka. "Celou dobu si stál jako zařezanej! Když ti bral věc, která je tvoje, ani si se nehnul!"
"Co jsem měl dělat?!"
"Bojovat," vrčí a sedá si na zem.
"Bojovat a pak zemřít. Ne, díky. Nepůjdeš dovnitř?"
"Ne."
"Fajn." Já odcházím domů a Daeron zůstává u rybníka. Asi začínám chápat, proč po mě chtějí, abych ho naučil troše poslušnosti. Není to možné. Z našeho krátkého rozhovoru jsem poznal, že on je jeden z těch, co si jdou za svým i přes svou vlastní mrtvolu. Tenhle nebude brát moje rady, tenhle mě bude nanejvýš ignorovat.
S chmurnou náladou se vracím do chatrče, kde na mě čeká Deonte, Mychel a Karli.
"Co se stalo?" vpaluje mi do obličeje Karli hned, jak vcházím dovnitř, a vrhá se mi kolem krku.
"Budeme mít nového spolubydlícího," oznamuju suše a Karli se jemně odtahuje.
"Koho?" zajímá se Deonte.
"Toho, co sedí u rybníka." Váhám, jestli jim mám říct o hrozbě smrti, pokud se tenhle rebel nezklidní. Ne, nemůžu jim to říct. Nejdřív zkusím Daerona přivést k rozumu. "A nech ho tam sedět dál. Umí se o sebe postarat, tím jsem si jistý."
"A nebude mu zima?"
"Karli, venku je pořád nad dvacet stupňů," loudím ze sebe unavený úsměv.
Další den ráno se budím se špatnou náladou. Musím si s Daeronem promluvit o tom, jak se věc má. Nedovolím, aby zabili Deonteho, Karli, Mychela, Naerys a Petyra. Na mě už mi tolik nesejde, ale na nich mi záleží hodinu od hodiny víc.
Dnes je sobota, takže jdeme pracovat jenom ráno. Polovina vesnice jde ráno, polovina odpoledne. A na nás padla ranní práce, takže odpoledne budu mít volno.
Jakmile gong znějící celou vesnicí ohlašuje pauzu, a tudíž i střídaní, vracím se na místo u lesa, kde by měl být schovaný stříbrňák. Po nějaké chvíli ho skutečně nacházím. Sice dost ušpiněný, ale mám ho. Špína se dá umýt. Přesně to dělám u rybníka, ve kterém se koupou nějaké děti, které mají volno, stejně jako já. Všechny jsou v Petyrově věku a vypadá to, že se docela baví.
To mi trochu zvedá náladu. Poslední dva týdny jsem byl bez otce, nemluvil jsem s ním, skoro to bylo, jako by nežil. Ale věděl jsem, že je doma a leží. Teď tu skutečně není a já si připadám mnohem zranitelnější, než kdykoli před tím. Ale hodně hluboko mi říká, že teď je otec v bezpečí. Nic už se mu nemůže stát, nic ho nebolí. A to mi zase dodává příjemný pocit míru. Je to zvláštní. Mele se ve mně tolik protichůdných pocitů, že se v nich sám nevyznám. Jak by řekl otec, chce to čas.
Svlékám si košili a boty a jsem rozhodnutý najít přívěsek, který spočívá někde na dně rybníka. Voda je příjemně teplá, ale já bych se nejraději položil do závěje sněhu. Spíše bych ochladil svoje záda, která bolí zatím nejvíc. Ale tak to většinou bývá. I svalová horečka bolí nejvíc druhý, třetí den. Jediné dobré znamení je, že už mě záda víc bolet nebudou a bolest bude už jenom ustupovat.
V duchu si začínám nadávat, že jsem ani neviděl, kam přívěsek hodil. Rybník není hluboký. V té největší hloubce mi voda sahá po prsa, takže by neměl být problém ho najít. Jenomže dno je bahnité, takže na přívěsek mohl klidně někdo šlápnout a aniž by to věděl, navždy ho pohřbít.
Po čtyřech hodinách hledání se vzdávám a celý zmáčený vylézám zase na břeh. Věci mám na svém místě, ale je takové horko, že se s oblékáním košile a bot ani neobtěžuju.
Pohledem bloudím k nedalekému lesu a všímám si Daerona, který zrovna zachází do lesa.
"Za co?!" kleju potichu, rychle si natahuju boty a košili, ovšem na nějaké zapínání není čas. Pochybuju, že ví o plotu s elektrickým proudem, který se zapíná vždy ve dnech, kdy máme volno. Sice by musel zdolat tři kilometry lesa, ale… představuje to pro něj problém?
Za necelých deset minut ho dobíhám a sleduju, jak si nožem dělá na konci dlouhého klacku ostrou špičku.
"Co tu sakra děláš?" vyjíždím na něj. Představa, že by vojáci viděli, že má u sebe zbraň a vyrábí si další, i když jenom potencionální, ve mně vyvolává vztek. On nás chce zabít!
Daeron jenom na vteřinu zvedá oči od práce a zase oči stáčí ke klacku. Přicházím až k němu, beru mu klacek a zahazuju ho za sebe.
Daeron znovu jenom zvedá ocelové oči, tentokrát plné překvapení a vzteku.
"Co se ti nelíbí?" ptá se s pohrdavým úsměvem na rtech.
"Kdyby tě viděli…"
"No a? Co je tobě do toho?"
"Docela dost, když bych byl první na seznamu, koho mají zabít hned po tobě!" vrčím a zatínám ruce v pěst.
"Ále, panáčci vyhrožovali? A vsadím se, že tys jim to zbaštil i s navijákem, že? Mimochodem, tohle je asi tvoje," hází po mě lesklou věc a já zachytávám přívěsek od svého otce! Prohlížím si černovlasého kluka, ze kterého do všech stran příští sarkasmus a pohrdání naprosto vším, co vidí kolem sebe.
"Díky," bručím. "Kde si ten nůž vzal?"
"Je můj, proč bych se měl starat, kde se vzal?"
"Nesmí tě vidět."
"Ne?" usmívá se a vstává. "Klidně se jim s tím půjdu ukázat."
"To nesmíš!" Úsměv se z jeho tváře vytrácí a jeho obličej se stává stejně nehybným, jako kámen. V očích se mu blýská zuřivost. Ve vteřině mě přiráží k nejbližšímu stromu a já kroutím tvář do bolestné grimasy. Nůž mi přikládá ke krku. Cítím nejen tupou bolest v zádech, ale také ledové ostří čepele nože.
"Neříkej, co smím, a co ne! Já musím akorát umřít. A varuju tě, vůbec se nepokoušej ze mě udělat to, co chtějí oni!" Valím na něho oči. S nožem to nejspíš umí. A takhle určitě neohrožoval jenom mě. Těch lidí muselo být bezpočet, protože se chová, jako by přesně věděl, co má dělat.
S nožem může umět cokoli, ale jestli skutečně sloužil ve městě, nemohl se tam tolik nadřít, jako já tady. A to se mi potvrzuje, když ho od sebe silně odstrkuju a on má co dělat, aby nezakopl a nespadl na záda.
"Helemese." Vypadá trochu překvapeně. "Máš docela sílu. Řekni, už ses někdy pral?"
"Děláš si legraci?" odfrkuju si posměšně.
"Vypadám na to?"
"Trochu."
"Takže?"
"Kdo ne, nemohl by tady žít," ušklíbám se.
"Fajn." Daeron pouští nůž na zem, bere dva dlouhé klacky a jeden hází po mně. Já ho chytám, a nechápu, co po mě chce. Chápat to začínám, až když na mě s klackem útočí. Stíhám klacek zvednout, abych odrazil ránu, ale obě provizorní zbraně se ve chvíli nárazu lámou na několik kusů.
"Ježíši, není nad skutečný meče," vzdychá Daeron a zvedá hlavu. "Každopádně to nebylo hrozný."
"Co tu jako zkoušíš?!" vrčím zlostně, protože tenhle kluk mi začíná pít krev. Je tu jeden den, bude tu měsíc a já ho za každou cenu musím zbavit jeho drzosti.
"Hmmm, dost věcí naráz, zatím jsi na tom bídně."
"Víš ty vůbec, co se stane, když se trochu neuklidníš a přestaneš si hrát na krále?!" Štve mě ten jeho bohovský klid. Taky nechápu, proč najednou tak vyjel a pokusil se mě podříznout jako kuře, ale dobře. Každý máme chyby. Ty jeho musíme teď ale trochu potlačit, jinak to bude znamenat smrt šesti lidí.
"Jasně. Zabijou tě."
"Kdyby jenom mě… ale i lidi, co se mnou žijou v tý starý chatrči!" ukazuju rukou skrz větve stromů na malý domek v dálce.
"Zatáhli do toho i je? Páni, musejí být hodně vytočení. Ale chceš něco říct? Ty lidi pro mě nic neznamenají. Já tu nežiju, je mi jedno, co s nima bude. Potřebuju tady akorát přežít měsíc, aniž bys mi vymyl mozek," usmívá se jako dobře živený žralok a mě nezbývá nic jiného, než na něj zase vyjeveně koukat.
Náhle mi dochází, že tenhle kluk hraje úplně jinou hru, než já. On neví nic o tom, jak se zde lidé k sobě chovají. On je prostě jinej. Vím, že jestli chci pomoct Deonteovi za všechno, co kdy pro měl a mého otce udělal, musím se snížit na hranici Daerona.
"Nepřežiješ, když tě udám, že máš u sebe zbraň."
"Myslíš, že ti uvěří?" směje se, jako bych řekl nějaký vtip.
"Teď se zeptám já. Komu myslíš, že uvěří spíš… drzýmu a bouřícímu se rebelovi, nebo někomu, kdo je tady doma a nemá jediný vroubek?" O tomhle snižování mluvím. Nechtěl jsem to udělat. Ale když člověk nemá na výběr, dokáže udělat cokoli.
Daeron mě protíná nenávistným pohledem a hradba jeho hraného klidu je nyní rozbořena.
"Stáhnu tě sebou,"drtí skrz pevně zaťaté zuby.
"To už je mi jedno. Jde mi jen o tu rodinu."
"A co mám teda udělat, abys držel klapačku? Teda, ne, že bych tě k mlčení nemohl donutit, ale nechce se mi hned vytahovat násilí," kření se vševědoucně.
"Nic zvláštního. Jenom se chovej jako všichni ostatní a snaž se nevybočovat z řady."
"Víš, oni mě stejně za ten měsíc zabijou."
"Co?" zarážím se.
"Říkám, že mě stejně zabijou. Jenom se pokusí vzít tě se mnou. Tebe a pro tvou smůlu i tu rodinu, na který ti tolik záleží."
"Co si udělal? Nechápej mě zle, ale měl bys být už dávno mrtvý."
"Mám štěstí a vím, co říkat a dělat, abych se udržel na živu. A co jsem udělal? Znáš Jonatana Browna?" Veškerá nenávist a zlost je pryč. Teď jedeme spíše na řádku mé nechutné zvědavosti.
Jonatan Brown je ten, který může za kolonizaci naší planety lidmi ze Země. Je to vlastně něco jako král celé planety. Ještě před deseti lety jsme měli svoji vlastní řeč. Jakmile přišli kolonizátoři, zmizela. Za pár týdnů jsme se museli naučit mluvit anglicky. Pro nás to bylo mnohem snazší, než pro lidi ze Země. My jsme trochu jiní, než oni. Ale o tom jindy…
"Jasně."
"Ten hajzl musí zemřít!" prohlašuje klidně Daeron. "Pokusil jsem se ho zabít, ale trochu mi to nevyšlo. Nezabili mě proto, že sám Brown řekl, že si mou smrt nepřeje. Alespoň ne rychlou a snadnou smrt," směje se, jako by právě nemluvil o svojí vlastní smrti. "Tohle je jednom jakási předehra před tím, než si mě vezme do parády jednotka speciálně vycvičených vojáků. Chtějí nějaké informace. Brown věděl, že je mám, proto mě nechal žít."
"Proč mi to říkáš, když si mi ještě před chvíli držel nůž u krku?" Fajn, jsem absolutně zmatený, nevím, co si myslet, nevím, co mám dělat. A nejraději bych si hodil mašli, bylo by to jednoduší!
"Neuškodí ti vědět, že se znáš s člověkem, který jako jediný uteče z tohohle zapadákova."
"To se ještě nikomu nepovedlo," kroutím hlavou, protože utéct odsud je nemožné.
"Jo, ale já vím, jak na to." V očích mu planou jiskry odhodlanosti a já tak nějak začínám mít pocit, že ze všech lidí, co jsem kdy potkal, má někdo šanci na útěk, tak je to Daeron.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.