Volání svobody: 2. kapitola 1/2

29. ledna 2013 v 16:18 | Erin |  Volání svobody
autorka: Erin

Kupodivu se ten večer nic neděje. Žádná cílená smrt pro zábavu našich pánů. Žádné tresty za nesplněnou práci. Po nikom nic nechtějí.
Je to zvláštní.
Sedím na židli obkročmo čelem k opěradlu a Karli mi na záda pokládá mokré utěrky. Krásně to chladí a mě to ulevuje od bodavé bolesti, která mi do zad vjíždí při sebemenším pohybu. Karli mi sdělila pouze to, že mám na zádech nějaké modřiny. Už mockrát jsem viděl následky takového útoku, a jen modřiny z toho nebyly, ale… nebudu to víc řešit. Za prvé nemám jak, a za druhé si nemůžu dovolit dělat ze sebe chudinku, když potřebuju pracovat i za otce.

Opatrně se zvedám a koušu do jazyka, abych obličej nekřivil bolestí. Vytahuju se na trámy a dostávám se na naši provizorní půdu, kde otec spí. Nevypadá ani o trochu líp, celý se třese a na dotek je vařící.


"Tati?" šeptám potichu a lehce s ním třesu. On však nic neříká. Zase slézám dolů. Deonte zrovna rozdává druhou polovinu chleba.
"Tak co?" zajímá se Deonte.
"Jíst nebude," vrtím hlavou. Začíná mi docházet jedna děsivá skutečnost. Ano, mozek chápe, co se děje, ale srdce si to odmítá přiznat.
"Jak je mu?"
"Jak to mám vědět?!" utrhuju se na něj. "Nevím, jasný! Vůbec mě nevnímá." Všichni v tu chvíli na mě koukají soucitným pohledem plným lítosti. Nejspíš už mého otce odepsali. "On nezemře."
"Joelli…"

"Ne-zem-ře!" hláskuju pomalu, aby mi rozuměl. Aby mi rozuměli všichni. Beru si svůj kousek chleba a znovu se dostávám na půdu. Bolest už si ani nepřipouštím, protože jí začíná přebíjet úplně jiná.
Sedám si vedle otce a čekám, až všichni půjdou spát. Jsem sice utahaný, jako jsem ještě dlouho nebyl, ale nemůžu ho tu nechat.
Sedím namáčknutý v rohu a oči se mi začínají zavírat. Vím o sobě, že jsem schopný vsedě i usnout, ale já se oklepávám a znovu oči dokořán otevírám. Je tma jako v pytli a skrz díry ve střeše vidím jenom vzdálená světla na panství.
Poslouchám, jak otec potichu oddechuje, když se mi něco teplého otírá o ruku. Rychle ji stahuju, ale pak si uvědomuju, že to není jenom tak něco.

"Tati? Tati?!" šeptám a nakláním se k němu.
"Joelli," chrčí a bezmoc v jeho hlase mě zasahuje jako rána pěstí. "Nesmíš… oni…"
"Co? Co nesmí?"
"Nenech se… zlomit. Berou lidem… svobodu. Ale nehorší věc… je, že nám vzali naději. Nenech si ji vzít. Prosím."
"Ale…"
"Prosím!" Jeho hlas zní naléhavěji a ruku mi tiskne mnohem silněji, než bych čekal, že bude schopen vyvinout takovou sílu. "Nedovol jim, aby tě… připravili o naději. Je… to jediná věc… mocnější než strach." Cítím, jak mi do ruky něco tiskne. Na dotek poznávám kov, ale je úplně rozpálený. Cítím i nějakou šňůrku, nejspíš z kůže. "Schovej si… to. A nenech si vzít… naději." Po těchto slovech jeho stisk ochabuje, ale stále dýchá.

Jenom spí, oddechuju si v duchu.
Věc, kterou mi otec dal, si natahuju na krk a zastrkuju pod košili. On se ještě uzdraví. Dá se do pořádku. To, že se mnou vůbec mluvil je dobré znamení. O chvíli později, kdy koukám do tmy, znovu začínám usínat. Tentokrát ale skutečně usínám a probouzí mě až hluk. Hluk vycházející z kuchyně. Natahuju ruku, ale místo, kde by měl být táta, je prázdné.
Uzdravil se!
Pak se mi do uší dostává zákeřný smích. Zabodává se do mě jako jehla s jedem. Chci se rychle dostat dolů, ale jsem až moc zbrklý a dopadám na kolena a dlaně. Hned se ale zvedám a vybíhám ven. U vchodu stojí Deonte a Mychel. Jakmile mě spatřují, že se chystám otci na pomoc, zahrazují mi cestu. Oba jsou silní, roky práce v drsných podmínkách dokážu svoje.

"Pusťte mě!" řvu jako zběsilý. Mychel padá na zem a vyvlékám se Deonteovi.
Vidím je. Skupinu pěti vojáků a svého otce, klečícího před nimi. Jeden z vojáků na něj míří puškou.
Vzduch prořezává výstřel a já na místě trnu. S rozšířenýma očima sleduju, jak otcovo bezvládné tělo padá k zemi. V očích mě začínají pálit slzy. Ale brečet si zakazuju dřív, než by se to mohlo stát. Kdyby to viděli vojáci, nejspíš by mě zastřelili taky…
Přibíhám k otci a nevnímám smějící se vojáky. Košili má na místě, kde bije srdce, prosáklou krví a další se z rány valí. Třesu s otcem, jako bych ho tím mohl přivést k životu.

"Měl bys nám poděkovat, zkrátili jsme mu muka," směje se jeden z vojáků. Jeho slova jdou ale mimo mě. Já se soustředím pouze na obličej starce se zavřenýma očima a lehkým úsměvem na rtech.
Vojáci se mu ještě chvíli vysmívají, a pak odcházejí.
Pohled obracím k obloze a sleduju zářící hvězdy a ubývající měsíc.
"Joelli." Někdo mi pokládá ruku na rameno, ale já ji hrubě setřásám.

Můj otec je mrtvý…
"Měli bychom ho pohřbít," šeptá Deonte zlomeným hlasem.
"Ne. Já to udělám." Překvapuje mě, jak můj hlas zní. Bez citu, bez jakékoli emoce. Ledově chladný…
"Dobře," šeptá Deonte. "Victor mortis aeternum in memoriis!"Při těch slovech se mi zadrhává dech. Tohle se říká při vzdávání poctě zemřelých. Doslovně to znamená Ve smrti vítězem a navždy ve vzpomínkách…
Otcovo tělo odnáším za dům. Kousek od něj je středně veliký rybník a u něj pár vrb. Tam leží můj strýček, zabitý stejným způsobem. Nemilosrdnou kulkou do srdce.
Náhrobky tu nejsou. Jenom dřevěný kříž, do nějž je vyryté jméno zemřelého, datum narození a úmrtí. Hrob označuje právě jen ten kříž a vypletá zemina. Začínám kopat jámu vedle strýčkova hrobu. Za hodinu bude svítat a my budeme muset jít zase pracovat. Nespal jsem, poslední dva týdny jsem pracoval dvojnásobně rychle, mám hlad a nejraději bych si našel těch pět vojáků a zabil je. Skutečně je zabil! Za všechno, co kdy prováděli nevinným a nemocným lidem.

Za tu hodinu stíhám vykopat padesát centimetrů hlubokou jámu. Tvar hrobu má, ale budu muset ještě alespoň metr přidat. Jenomže já už jsem utahaný k smrti.

Na hrudi mě chladí něco kovového. Rukou sahám pod košili a vytahuju kovový přívěsek navázaný na kůži. Přívěsek se skládá ze dvou mečů, z nichž ten lépe vypracovaný a ozdobený je ve spodu, jako by byl poražen. A na něm je obyčejný meč, jakými jsme bojovali proti kolonizaci. Je to symbol vítězství sedláků a vesničanů. Symbol vzpoury a pobouřenosti. A taky poslední věc, která mi po otci zbyla.

Nechávám otcovo tělo tam, kde je. Když lidi uvidí, že se někdo pokouší vykopat hrob, nechají ho být. Sice tu panuje špatná situace, ale věřím, že by neokradli mrtvého. Nemají ho o co okrást, leda o těch pár hadrů, co má na sobě.

V chatrči je ticho. Dusivé ticho prosycené žalem a smutkem. Karli a Naerys mají nateklé oči. I Petyr vypadá, že plakal. Co se čeká ode mě? Že budu měsíce truchlit nad ztrátou otce a nevytáhnu paty z domu? Ne… ode mě se nečeká nic zvláštního. Vlastně bych se měl chovat úplně normálně, vždyť to byla přece jedna z těch prašivých krys. Takhle nějak to vnímají naši pánové. Znamenáme pro ně asi jako pro člověka umírajícího žízní chleba. Jsme ti Nepotřební. Ano, takhle nám oficiálně říkají. Neexistuje rozdíl mezi barvou pleti nebo národností. Buď jste Nepotřebný, nebo ne.

Něco mezi neexistuje.

"Dneska jdeme zase do lesa," říká potichu Deonte a podává mi jablko a kousek chleba. Já si jablko strkám do kapsy a pomalu začínám přežvykovat malé kousky chleba. "Máme splnit počty poražených stromů ze včerejška."

"Žádná práce navíc?" diví se Mychel.

"Ne." Já zarytě mlčím a v hlavě se mi přehrává chvíle, kdy ho zabili. Muže, který pro mě představoval jedinou skutečnou rodinu v tomhle světě. Slyším smích vojáků, cítím teplou krev protékající mezi mými prsty, když jsem otce zvedal ze země.

Je to moje chyba… uvědomuju si v duchu. Měl jsem být rychlejší. Neměl jsem se nechat zastavit Deontem a Mychelem. Nikdy jsem neměl připustit, abych usnul. A když už to muselo být, měli mě zastřelit taky.

"… Joelli!"

"Co? Co je?" nechápu.

"Potřebuješ si odpočinout," hlásí Deonte.

"Musíme splnit úkol."

"To taky uděláme. Víš, co? Běž si lehnout a vyspi se. Po polední pauze přijď. Půl dne nikoho nezabije." Až po této větě si uvědomuje, co řekl. Mluvit v našem světě o smrti a zabíjení je tak běžné. "Promiň."

"Nic se neděje." Vylézám si nahoru na trámy a lehám si. Ostatní zatím opouštějí dům. Dvě hodiny se jenom převaluju. Jsem sice utahaný, ale spát mi nejde. Pořád dokola a dokola vidím umírat otce. Stalo se to tak rychle…

Ne, tohle nejde. Vylézám nepozorovaně z chatrče a dostávám se k vrbám. Jak jsem čekal. Nic se tu nezměnilo, otec je stále mrtvý a hrob nedokončený. Tak se znovu dávám do kopání. Vím, že dokud ho nepohřbím, neusnu. Pořád budu mít pocit, že jsem něco nedokončil.

Zaznívá gong. Hodinová pauza a já otce opatrně pokládám do hrobu. Nabírám první lopatu hlíny, která dopadá na jeho nohy. A hned na to mu na hruď padá i květina. Obyčejná narciska. Otáčím a spatřuji dav lidí, v ruce třímající různé květiny a kameny.

"Chtějí se s ním rozloučit," konstatuje potichu Deonte, který se vynořuje mezi prvními lidmi.

Něco se ve mně láme. Něco takového jsem nečekal. Kdo ano? Vím, že otec mnoha lidem pomohl, ale že jich bylo tolik? Je to snad půlka vesnice! Deonte se mnou stojí u hrobu a já přijímám přání soustrasti od všech těch lidí. Některé neznám vůbec, některé jenom od pohledu. V polovině pauzy mezi polední a odpolední prací je hrob zcela zasypán květinami z luk a kameny. Jeden kámen, jeden člověk, kterému kdy pomohl.

Jakmile pokládá poslední květinu, poslední kámen ten nejposlednější člověk, který se s mým otcem chtěl rozloučit, cítím se jako přejetý koňmi.

"Deonte?" zvedám k němu oči. "On je mrtvý."

"Já vím."

"Je mrtvý," opakuju jako psychopat. Nechápu, co se děje, ale najednou cítím horké slzy, které mi stékají po tvářích. A je mi to jedno. Ať mě klidně vidí! Slzy jsou jenom známkou citu. Stav, kdy necítíte nic je mnohem horší, než pláč samotný. Deonte mě krátce objímá jako vlastního syna. Jenomže já jeho syn nejsem. Tím je Mychel a Petyr. Od téhle chvíle jsem sám.

Za pár minut už dělám z kmene stromu polena do kamen.

Dneska je opět zvláštní den. Vojáci hlídkují skoro na každém místě a nějak se tím netají. Procházejí mezi námi a kontrolují naši práci. Jako by si přáli pravidelné obdélníkové kusy dřeva. Nechápu, o co jim jde. Nikdy se tu nezdržovali.

Konečně přichází západ slunce a vesničané můžou ukončit další namáhavý den v horkém počasí. S večerem přichází i ochlazení a já sedím doma u stolu a přemýšlím, co bude dál.

Bolest v zádech jsem ignoroval celý dnešní den a jsem skutečně rád, že se můžu hýbat. Zase nejspíš vypadám jako citlivka, ale já už si připadám, že nemůžu jít dál.

Všichni doma jsou potichu, mluví šeptem a snaží se mě na nic neptat, nic po mě nechtít. Když se chystám zalehnout, do chatrče vráží dva vojáci. Deonte a Karli ještě jako jediní nezalezli do pokoje a všichni tři tajíme dech.

Přišli si pro někoho z nás? Co tu chtějí?

"Ty," ukazuje na mě prstem jeden z nich. "Jdeš s námi."

"Proč? Co mu chcete?" zajímá se silným hlasem Deonte.

"Nestarej se, dědku!" vrčí jeden z nich a kyne mi hlavou, abych už laskavě vypadnul z domu.

Kdo ví, třeba je to naposledy.

Vycházím z domu a vojáci mě vedou k rybníku. To je to kvůli tomu hrobu? Nikdy jim to nevadilo. Pohřbívání je jedna z mála věcí, do které nezasahují, když se tím nesnažíme pobouřit lidi.

U břehu stojí nějaký honosně oblečený muž. Je nejspíš jenom o něco málo starší, než Mychel. Ale už v tak mladém věku se mu v očích leskne krutost a touha po krvi. Vedle něj stojí další tři vojáci. Světlo poskytuje pouze měsíc, ale jelikož byl před dvěma dny v úplňku, bohatě to stačí.

Jsem tak zaměstnán svými myšlenkami, jak mě asi budou chtít zabít, že mi trvá skoro pět vteřin, než padám na koleno a skláním hlavu k zemi. Jasně, ještě mě nařknou ze zrady… Kulka do hlavy, srdce, nebo do břicha, abych déle trpěl? Nebo se mě pokusí utopit, když vybrali místo u rybníka. Vím, že se z okna naší chatrče dívá Deonte, Karli i Mychel. Nechci, aby mě viděli umírat…

"Postav se," nakazuje ten zbohatlík tvrdým a nesmlouvavým hlasem. Přichází ke mně blíž a on mi pohlíží zpříma do očí. "Obdivuhodné, jak si dokázal svého otce krýt tak dlouho. Na panství jsme se sázeli, jak dlouho to vydržíš." Přeci jenom o tom věděli. Ale teď už je to jedno. "No, bohužel pro mou peněženku to bylo mnohem dýl, než ten nejvyšší odhad. Museli jsme s tím něco udělat," krčí ledabyle rameny a já na něj jenom mlčky koukám. Každou chvíli čekám výstřel, co ukončí můj život. "Víš, že nemáme rádi, když nás podvádí lidi, co nejsou nic? Co jsou postradatelní stejně jako mor? Dokázal si nás podvádět skoro dva týdny. Ale lež má krátké nohy a takhle to končí," směje se a ukazuje na nový hrob. "Co se ti honí hlavou?"

Co se mi honí hlavou? Jestli mám šanci tě na místě uškrtit, nebo to nestihnu!

"Kdy už mě konečně taky zabijete, pane," dodávám a poslední slovo vyslovuju jako tu nejhorší nadávku.

"Ále? Že by smrt tatíčka udělala s poslušného syna rebela? Byl bys raději mrtvý?"

"Ano," odpovídám. Vím, že přesně to chce slyšet.

"Proto tě nechám žít… Co to máš hezkého na krku?" Přichází ke mně ještě blíž a rukou mi strhává přívěsek z krku. I když je to jeden z panství, je silný. Jenom tak by totiž koženou šňůrku neutrhl. Chvíli si přívěsek prohlíží a začíná se mračit. Přehodnotí svoje rozhodnutí, že mě nechá žít? "A já myslel, že odpor už si nikdo nedovolí klást," mhouří oči. "Zaděláváš si akorát na problémy…" Ostatní slova už nevnímám. Jsem zaměřený akorát na jedinou věc, která mi po otci zbyla. Jaká je šance, že ji ještě někdy uvidím? Asi taková, jako že do roka se lidé vzbouří, půjdou do války a vyhrajou ji.

Když znovu začínám vnímat, vidím na něj, že se na něco ptal.

"Promiňte, můj pane, ale co jste říkal?"

"Co si to dovoluješ?!" křičí a mě na zem sráží rána pažbou přímo do zad. Zvedám se na nohy. "Chceš si hrát? Dobře!" Napřahuje se a přívěsek letí do rybníka. Tvářím se pořád stejně, ledově klidně, ale v duchu mám chuť řvát.

Já znovu končím na zemi a nevím, z čeho beru sílu se znovu zvednout, nešklebit se bolestí, nerozběhnout se k rybníku a nepokusit se najít přívěšek. Asi nechci, aby mě zlomil tenhle chlap, co neví, co je práce. Co si nikdy neušpinil ruce.

"Víš, Joelli, proč po to všem pořád žiješ?"

"Ne, pane."

"Protože mám pro tebe speciální úkol." On se zamyšlené dívá do dálky, jako by si pohledem chtěl k sobě přitáhnout hvězdy a měsíc. Sleduju jeho nevypočítavý obličej stále se stejně klidným výrazem. Za chvíli to bude na nějakou cenu za herecký výkon, v životě jsem se ještě nemusel tak moc přetvařovat. "Teď, když je tvůj otec mrtvý se u vás uvolnilo místo, nemám pravdu? Jistě, že mám. Přiveďte ho!" Ze tmy se vynořují dva vojáci, kteří za sebou vláčí o něco staršího kluka, než jsem já. On je na rozdíl ode mě ale úplně dobitý. Obličej má plný modřin a krvavých šrámů, jeho ruka je zkroucená do nepřirozeného úhlu a jeho oblečení nejspíš zakrývá mnoho dalších zranění.

Já se ani nehnu a necítím potřebu se hroutit vedle něj. Vlastně ani nemám chuť mu pomáhat. Proč bych měl? Kdo pomohl mému otci?

"Joelli, tohle je Daeron. Je Nepotřebný stejně jako ty, jenom má dost proříznutou pusu. Měl tu čest pracovat na druhé straně, ve městech a obsluhovat vzácné pány a dámy, ale tu šanci promrhal. Proto jsme ho museli přesunout sem." Jo, tohle se děje celkem často. Lidi, kteří pracují ve městech a vyvolávají v pánech pocit vzdoru, posílají sem, aby se tu naučili poslušnosti a chování, jakému se přísluší… nám. "Od teď ho máš na starost. Ukaž mu, jak to tady chodí a co čeká rebely, co se pokouší dokázat, že by mohli znamenat něco víc, než já. Než my. Rozumíš tomu, co po tobě chci?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hlavní stránka | profil blogu | archiv článků | oblíbené a spřátelené stránky

blog znovuzrozen 28. 1. 2013

Všechna autorská práva náleží autorům povídek. Je zakázáno je kopírovat, pokud k tomu nemáte svolení. Tento blog respektuje všechna autorská práva, u každé povídky je uveden autor, který byl obeznámen s tím, že zde bude jeho tvorba, nebo o to dokonce sám požádal.

Nevkládejte reklamu, spam nebo vulgární komentáře. Zablokuji vám IP a komentáře smažu.